O tulipánech, domově a tichých velikonocích

…horkem rozpraskaná polní cesta. Heřmánek na kraji pole. Žluté maliny vykukující skrz plot zarostlé zahrady. Koneckonců, žlutého tam bylo kde co. Branka, plot, fasáda, podlaha, dveře a dost možná i stěny… odstín „neurčitá skautská žluť“. Na půdě dalších 58 plechovek této barvy.  Zahrada dost zarostlá, i když, dvě sousední byly ještě divočejší, říkala jsem jim džungle a prales. Angrešty, kam se podíváš. Jabloně, každá s několika naroubovanýma odrůdama. Rozpadlá králíkárna. Zrezavělé vrhačcské koule ve vysoké trávě. Řepík. Krtci. Děda a babička. A moře tulipánů.

…a pak, o mnoho let později, už bez dědy a babičky, byly jabloně pořád stejné. I ta žlutá barva zůstala.  Sem tam stále i nějaká ta koule k nalezení. Petrolejka, hnijící jablka, logr od kafe, hořící oheň pod kvetoucími stromy, všichni moji blízcí. Vrzající branka.

…milovala jsem to místo na konci světa… to byl můj domov…

…dneska je tam supermarket……ale zůstala mi láska k tulipánům. Možná jako vzpomínka na mého dědu, který je pro mě pěstoval. A tak je sázím sama. Nestřídmě. Všude.

…domov je moje téma. I když, poslední dobou se váže spíše k lidem, než k věcem. Doma jsem prostě tam, kde v zarostlé zahradě divoce kvetou tulipány. A teď je jejich čas. A taky čas těch nejtišších velikonoc, co všichni pamatujeme.

Bývá nám ticho jako dětem zima
tak dávno není kdy
vymlouváme se na jindy
a dlouho budeme se ještě vymlouvat
Jsme jako potmě vypáraný steh
a co vše nevíme a co jsme neslíbili
Jsme jako vzhůru obrácený déšť
Jsme naruby v té chvíli
kdy pravda podobá se prstu na ústech (J. Skácel)

Přeji vám všem, ať v tomto stojícím  čase najdete i smysl a krásu.