O vášni čtenářské X

Otevírám další, již desátý, díl oblíbeného kavčího čtenářského okénka, aneb výběr přečteného, co mě v poslední době velmi zaujalo. Když si tak prohlížím svůj blog, skoro to vypadá, že tenhle web je o knihách. Dnes na téma jak žít originálně svůj život navzdory době a okolnostem. Knihy k zamyšlení nad vlastním životem. Není to ani kavčí hitparáda ani čtenářský deníček. Předchozí díl IX, tady předpředchozí díl VIII no a tady jsou: díl VII, díl VI, díl V, díl IV, díl III, díl II a tady I. Knihy si zhusta půjčuji v knihovně, nezvládla jsem je vyfotit.

(D)osud – Jiří Smrž

Texty neznámého písničkáře Jiřího Smrže, kterej sice asi dvakrát dostal Anděla, ale stejně ho nikdo nezná a v rádiu ho neuslyšíte. Proloženo denníkovými střípky z jeho života. Jiří Smrž je básník z největších. A baví mě velmi jeho život. Vystudoval geodezii a ještě konzervatoř, ale celej život se živí manuální prací (v lese, nebo kopáním melioračních rýh), kde jsou mu společníky lidé z naprostého okraje společenského žebříčku. Tvrdá dřina v něm spouští krásná slova. Jeho život je vlastně maximálně jednoduchý, tak má řast složitě myslet. Vřele doporučuji.

Změň svůj dech a začnou se dít věci – Rostislav Václavek

O dechu jsem psala už minule. Je to téma, které mě poslední dobou provází. Kniha je takový odrazový můstek k aktivitám, co Rosťa Václavek, což je další fascinující pneumonaut z českých luhů a hájů, nabízí. Prostě pár ochutnávek, v knize najdete i QR kody s odkazy na jeho videa. Doporučuji začít sledovat jeho dýchánky. Když bych to měla nějak shrnout, tak hlavně dýchejte nosem a dýchejte pomalu.

Drak na polní cestě – Jiří Hájíček

Hájíčka mám moc ráda. Tenhle mi přišel takovej nejvíc dějovej, mainstreamovej, skoro až detektivka. O divokých devadesátkách na poklidném jihočeském vekově. Jako dobrý, ale mám radši jeho pomalejší a poetičtější polohu. Ale prostě i v obyčejné vesnici a s obyčejnou prací můžete žít neobyčejné životy.

Bohumil – Veronika Hurdová

…jsou knihy, které si na nic nehrají – třeba detektivky, za všechny bych jmenovala Aghatu Christie nebo Dicka Francise – ale jejich čtení, vám kromě ukrácení dlouhé chvíle a chvilkového potěšení, přesto tak nějak podprahově, přináší do života drobné střípky vědomostí. Byť třeba jen z doby či prostředí, ve které se knihy odehrávají. Pak jsou tu velké knihy, jejichž čtení mění životy, kdy jaksi vzdělanost a inteligence z autora nepokrytě tryská a my se snažíme uchytit v paměti aspoň nějaké ty drobky – jako třeba J. R. R. Tolkien nebo Karel Čapek. A pak jsou autoři, jejichž knihy vypadají na první pohled jako oddychovka, ale vlastně jsou strašně silné a hluboké. Bohumil Hrabal. Andzej Sapkowski se Zaklínačem, Joanne Rowlingová a její Harry Potter….pak je tu naprostý brak, ten vynechávám…

…no a pak ještě Veronika Hurdová. Nějak nevím. Přečetla jsem všechny čtyři její velké romány (Agnes a zakázaná hora, Agnes a ostrov stínů, Bohumil a Božidara). Vybírám Bohumila, ten mi přijde nejvíc zkousnutelný. Veroniku sleduju už dlouho, protože ona se zabývá smrtí a smrt je i moje téma. Některé její názory a vhledy jsou zajímavé, jiné mě neskutečně vytáčí. Tyhle romány, jsou napsány čtivě, s tak líbivými obrázky, že to až není hezké a je to prostě, Veroniko sorry, takový ezo kýč. Prostě to nejsou romány, ale evangelium podle Veroniky Hurdové. Asi to má být něco jako Malý Princ či Alchymista, ale je to celé takové moc okaté a prvoplánové. Snad jen zápletka s uklízečkou Valerií, tu oceňuju, ta je jak z Viewega (se všemi klady i zápory). Možná to trochu připomíná výchovné romány Jaroslava Foglara (nikoli Šípáci, ale Hoši od Bobří řeky), kdy vám velký guru ukazuje, jak máte žít správně. Uf. Ale dobře se to čte.

Život v lesích – Henry David Thoreau

H. D. Thoreau byl dost možná chasidský žid a celý jeho život byl modlitbou. To co Veronika v předchozím příspěvku hlásá, on bez velkých slov žil. Popisuje všednodenosti života na břehu jezera, kdy vydrží obšírně psát o proměnách ročních dob v divočině, o tom, jak se proměňuje odraz nebe v hladině jezera o tom, jak je v noci černočerná tma, o stromech, co má rád a nebo třeba o tom, jak lesní svišť má hnědou srst s bíle prokvetlými špičkami chloupků. Vlastně je to stejný román, jako Bohumil Veronmiky Hurdové. Prostě se hlavní protagonista rozhodně žít jednoduše ve světě, který mu připadá složitý. Nenechte se zmýlit dobou, lidé jsou pořád stejní. Tohle je ta kniha, která má sílu měnit životy. Nejsou to prázdná slova, ale jasný pramen inspirace tryskající rovnou ze srdce.

Zbohatni a hotovo – Denise Duffield Thomas

Klasická seberzvojovka. Pár docela dobrých tipů, které by vydaly na jeden článek, roztažených na celou knihu s nepěknou grafikou. Nicméně Denise je v online kruzích vcelku známá svými kurzy o finančních blocích, tak místo drahého kurzu si můžete za 25 korun objednat rezevaci v knihovně a máte to taky. Nicméně DDT má taky svůj zcela originální pohled na svět. Nemusíte s ní souhlasit, ale můžete to zkusit.

Kdo chodí tmami – Aleš Palán

Miluju knihy s rozhovory, deníky a dopisy. A taky Aleše Palána. Tentokrát je to rozhovor s bratry Jiřím a Danielem Reynkovými (syny Bohuslava Reynka), vedený v Petrkově, což je jedno ze svérázných izolovaných kulturních center Vysočiny. Reynkovská poetika a vidění světa mě velmi baví, doporučuji. Jako zajímavý point této knihy bych vypíchla, že Bohusla Reynek si velmi vážil Josefa Čapka, ale jeho bratrem Karlem spíše pohrdal – prostě to byl středněproudý kýčař. Tato idea je vlastě čitelná i v následující Teigeho bichli. Musím si nějakýho Josefa přečíst!

Karel Teige – Deníky

Karel Teige byl jednou z vůdčích osobností meziválečné avantgardy, zasáhl snad do všech oblastí výtvarného umění. Před časem vyšly knižně jeho denníky z roku 1912-1925. Na tom by nebylo nic až tak divného, denníky slavných osbností jsou vcelku oblíbeným nakladatelským počinem, ale, a to je zajímavé, Teige byl ročník 1900. Takže první denník je z roku, kdy mu bylo 12. Dětsky působí snad jen první rok, pak je jeho psaní nadmíru intošské. Snad to bylo hrozbou (a pak už ne jen hrozbou) první světové války, v pubertálních letech a jako gymnaziální student byl již dospělým mladým mužem co se přátelil s velikány své doby (Čapci, Špála, Zrzavý…). Denníkem tak trochu prosakuje, jak někteří jeho spolužáci byli skutečně odvedeni (v sedmnácti letech), Teige se velmi obával, u odvodu zkoušel nějakej fixl (vypít 20 kafí a nevím co o k tomu a předstírat tuberkulozu), ale jak sám říká, pomohl pouze úplatek jeho dobře situovaného otce. Nebo spíše úplatky na několika místech. Pak válka naštěstí skončila. Ale velmi mě překvapilo, jak byl vlastně velmi brzy úplně hotovým člověkem a jakou složitou literaturu četl.