O vášni čtenářské VIII

Otevírám další díl oblíbeného kavčího okénka, aneb čtenářské tipy třeba na dlouhé zimní večery. Výběr přečteného, co mě v poslední době velmi zaujalo. Některé tituly jsou nové, některé nikoli. Není to ani kavčí hitparáda ani čtenářský deníček. Předchozí díl VII je tady, tady jsou: díl VI, díl V, díl IV, díl III, díl II a tady I.

Obsluhoval jsem anglického krále – Bohumil Hrabal

Mám Hrabalovskou vlnu, že. A tohle jsem vlastně nikdy dřív nečetla. Musím říct, že Menzelův film je velmi dobrej, ale ta kniha je stejně víc.

Život bez rukávů – Bohumil Hrabal

Libeňská trilogie (Svatby v domě – Vita Nuova – Proluky). O životě v bohémské Libni v 50. až 70. letech minulého století, vyprávěno ústy Hrabalovy ženy Pipsi. Vlastmě jsou to jen obrazy, historky. Různě se to cyklí, vrství, prostřední část nemá interpuknkci, zato má asi půl metrové věty. Hrabal vykrádá sám sebe. Příběh nikde. Možná jsou tyhle knihy srozumitelné jen těm, kdo rozumí Libni. Jak jsem začala fotit Palmovku, pochopila jsem, že musím číst i Hrabala. Žila jsem tu kdysi krátce a taky dlouze chodila do práce. Moc mě tahle trilogie zasáhla.

Tak jsme odevzdali klíče paní domácí, naposledy jsme stáli na dvorku, v slzách jsme se rozhlíželi a za tu půlhodinku jsem proběhla celý svůj život tady na té Hrázi věčnosti, všechny ty svatby v domě, všechny ty pijatiky, zjevili se mi všichni ti, kteří k nám chodili, o čem na sebe křičívali, viděla jsem sebe samu, jak padá sníh a já jdu přes dvoreček na záchod v bílé košili, viděla jsem svého muže, jak píše na střeše, kde všude můj muž opilý ležel, když nemohl vstát, otevřela jsem prádelnu, pořád tady byla ta pračka ze Švédska, ve které jsem jednou procvakala všechno svoje ložní prádlo, viděla jsem, jak jsme s mužem putovali na židlích po dvorku za sluncem, a když se slunce přehouplo, tak jsem i já lezla na střechu, abych se na nakloněné térové střeše opalovala, viděla jsem tu chodbu pořád ještě plnou
opadající mokré malty a vápenných nátěrů, úzkou chodbu z ulice, chodbu, o kterou si můj muž pokaždé, když se vracel z hospody, jak tam vrávoral, umazal oba rukávy… viděla jsem ale i toho našeho kocoura Etana, jak na nás čekal, jak zamřížovaným úzkým okénkem vskakoval k nám, jak nás miloval tolik, jako my jsme milovali tu jeho velkou kočičí duši, viděla jsem to divoké psí víno, které se pořád táhlo a vinulo tak, jak je můj muž upnul po stěnách, viděla jsem i tu posmrtnou masku, kterou můj muž nechal dál viset v těch úponcích psího vína, posmrtnou masku, kterou mému muži udělal pan Boudník… stála jsem a byla jsem oslněna všemi těmi obrazy,o kterých jsem myslela, že už se zasunuly, že zahynuly tím, jak mne minuly, ale já jsem teď stála na dvorečku a nemrkajícíma očima jsem mohla znovu ten svůj život převyprávět, od té chvíle, kdy jsem sem poprvně vešla a oknem jsem ve večeru uviděla člověka, který myl podlahu a který se pak stal mým mužem, viděla jsem samu sebe, jako tu, která tam na začátku chtěla spáchat sebevraždu, a tím svým mužem pak na ni neměla čas ani pomyslet, protože ten můj muž mne za ta léta tak zaměstnal, tak jsem se s ním nazlobila a navztekala, že jsem zapomenula mít nějaké dítě, protože můj muž, to nebylo jedno dítě, on sám mi dával zabrat jako několik pomatených dětí z pomocné školy… Pokrčila jsem rameny, co se dá dělat? V slzách jsem seběhla po schodech, ještě naposledy jsem si umazala rukávy od loupajících se stěn…

Bohumil Hrabal, Proluky

Tady k nahlédnutí poslední kavčí foto blog. Uvědomuju si, že už se na tu Hrabalovskou Libeň dívám jinak, než na začátku.

Alois Nebel – Jaroslav Rudiš & Jaromír 99

Miluju Sudety. Pamatuju si, když vycházel Nebelovský komiks v Respektu. Teší mě, když poznávám leckterá místa nakreslená v knize. Lehce autistický železničář Alois Nebel, jeho přátelé a sem tam nějaká ta duchařská historka.

Letnice – Miroslav Hlaučo

Taková pohádka pro dospělé. O zapomenutém městečku kdesi na česko-slovenském pohraničí, kde jsou stále zázraky bežnou součástí všedního dne. Kde můžete konat poměrně běžné činnosti (jako kácení stromů, chytání ryb či sklízení obilí) jen silou myšlenky. Kde se léčí dotekem ruky a je možno rozmlouvat s anděly. Jenže je rok 1903 a 20. století je v plném proudu, do sousední obce už dorazila železnice, technický pokrok je nezastavitelný a do městečka se chystá inspektor. A co teď s tím?

Evangelium podle Bohumila Hrabala – Pavel Hošek

Tohle doporučuju nejvíce. Co se stane, když religionista (a velký Hrabalovský čtenář) pročte jeho dílo zleva doprava a začne ho vykládat tak, jak běžně pracuje s náboženskými texty. Najednou uvidíte, co vám bylo dříve skryto.

S Kafkou na cestách – Jan Jindra & Judita Matyášová

…přečetla jsem toho v životě opravdu hodně a Kafku jsem teda dala jen jednu a to Zámek a zařekla jsem se, že už nikdy žádnou další číst nebudu. Když jsem kdysi hodně chodila Starým městem pražským, velmi mě fascinovalo to množství Kafkovských relikvií. Tolik suvenýrů, pamětních desek, míst, která ho připomínají na místě, kde tohoto autora nikdo nečte. Jeden Fulghumův román se odehrává v Praze a on tam hodně mluví o tom, jak je Franz Kafka pro Prahu důležitý. Mnu možná ano, ale pouze pro cizozemce. Mám pocit, že jsme ho nijak zvláště nepřijali. Letos se objevili v tramvajích citáty z Kafky. Musím říct, že jsem o něm zas začala přemýšlet. No a pak se mi dostala da ruky tahle knížka, která mapuje různá místa Kafkovského působení. Mix fotografií, osobních textů k místu a citátů z díla mě velmi zaujal. Asi si od něj přeci jen ještě něco přečtu. Pro začátek zkusím deníky.

Jih proti severu – Margaret Mitchell

…jó tak tohle jsem četla, když mi bylo asi 15. Jasně že znám jména Scarlett O´Hara a Rhett Buttler. Pamatovala jsem si, že Scarlett má v pase 43 cm a že když šla za Rhettem do vězení, zapoměnala si vzít rukavice a on poznal, že pracuje a odmítl ji. A to bylo asi tak vše. Letos jsem knihu našla a přelouskla znovu (mimochodem, velmi doporučuji vracet se k zásadním knihám s odstupem, pokaždé se objeví nějaká dlaší vrstva). Román je (kupodivu) docela dobrej náhled na občanskou válku v Americe, kde vlastně ještě před docela nedávnou dobou zcela legálně fungovalo otroctví. Je to docela zajímavá sonda do vidění celé problematiky. Jižani si těch černých otroků docela vážili, akorát že jim jaksi neposkytovali vzdělání. Koneckonců černoch pracující v domě byl na společenském žebříčku mnohem výše, než bílý farmář pracující sám. Yankeejové měli sice plnou hubu práv, ale černou chůvu by si nikdy v životě nevzali. A vlastně měli z lidí jiné barvy pleti velký strach. Autorka říká v úvodu knihy, že o konfliktu věděla z rodiných vyorávění vlastně úplně všechno, krom toho, že jih nevyhrál. Vlastně je to docela dobrá kniha. Myslela jsem si, že je to o lásce, ale ani moc ne. Ten slavnej film jsem neviděla a dost možná už je dnes nekorektní a tedy zakázanej.

Muž, který sází borovici Blatku – Aleš Palán

…aneb příběhy dobře utajených malířů. Palánovy rozhovory s nejrůznějšími samotáři a podivíny doporučuji úplně všechny. Nedávno jsem někde narazila na rozhovor s Alešem Palánem a on tam říkal , že nějaký čas svého života se jen tak toulal. Prostě sbalil spacák a flétnu a šel, kam ho nohy nesly. Doporučoval (v tom rozhovoru) přespávání v panelácích za výtahovou šachtou. Možná tohle je klíč k tomu, proč jsou Palánovy rozhovory vždycky tak upřímné, proč se mu ti nejrůznější podivíni otevírají. Má k nim blízko. Tahle kniha je o malířích, kterří malují, ale nikde to neukazují.

Sněžný měsíc – Michaela Klevisová

Detektivky docela čtu, ale zas tak moc je sem nedávám. Je to taková oddychovka na dva, tři večery. Většinou se to dobře čte, příběh proteče a je navždy zapomenut. Ale letos na začátku léta jsem byla na čundru ve Vsetínských Beskydech, tak mě tenhle příběh s pytláckou zápletkou docela dostal. Všechna ta místa, o kterých se píše, jsem ani ne dva týdny před přečtením prošla pěšky.

Gablonz/Janblonec – Štěpán Kučera

Další kniha pro milovníka Sudet. Ilustrovala jí moje kamarádka a tak jsem na tuhle knihu přišla. Autor prošel novinové výstřižky z jabloneckých deníků za posledních sto let a z každého roku vybral jednu událost a napsal o ní povídku. Blbý je, že tenhle koncept není v knize zmíněn a tak to působí celé lehce nesouvisle. Na pozadí epizodních historek z jablonecka, se odehrávají velké dějiny 20. století.