O vášni čtenářské VII

Otevírám další díl oblíbeného kavčího okénka, aneb čtenářské tipy třeba na dlouhé zimní večery. Výběr přečteného, co mě v poslední době velmi zaujalo. Tentokráte mi z toho vyšel takový soubor knih o kterých se mluví, či jsou jinak zásadní… Některé tituly jsou nové, některé nikoli. Není to ani kavčí hitparáda ani čtenářský deníček. Předchozí díl VI je tady, díl V je tady, díl IV je tady, zde díl III, tady díl II a tady I.

80) Bohatý táta, chudý táta – Robert Toru Kiyosaki

…mnu to je taková Bible osobní finanční rozvoje, na kterou se všichni odvolávají a tak jsem nakonec taky neodalala. Mnu… jako já nevím… nemám tyhle knihy, kde se furt dokola opakujou dvě tři myšlenky, navíc s odpudivou grafikou, ráda. Děsně mě to irituje, takže jsem předpojatá. S hlavní myšlenkou knihy, že chudí pracují pro peníze, kdežto bohatí nechávají peníze pracovat pro sebe, nelze, než souhlasit. Potud ok. Ale jinak kniha prostě odráží autorovu realitu, dosti zúženou a to navíc v době jeho vyrůstání (50. léta na Havaji) . Jako třeba my nemáme studentské půjčky na vysokou školu, kde by se člověk ukrutně zadlužil. Taky si myslím, že třeba u nás se dá ve specializovaných profesích získat slušný plat a to, i když jste zaměstnanci. A hlavně, jako jasně, je potřeba se s penězi naučit hospodařit, či spíše je naučit pracovat pro svůj prospěch, ale autor jaksi opomíjí, že člověk může mít rád i svojí práci tak nějak z podstaty a peníze jsou jaksi jen vedlejším produktem a zároveň autorova idea, že místo abych pracovala ve skvělé firmě mám přemýšlet, jak jí koupit se mi zdá jaksi plochá… ono je dost rozdíl být učitelem nebo majitelem soukromé školy… nebo třeba hráčem ve filharmonii… kardiochirurgem… hasičem… sochařem… Kyosakiho životní vášeň je vydělávání peněz a v tom je dobrej… leč jiní mouhou míti své vášně jinde a přesto být vcelku úspěšní (a to i finančně) ale těžko říct, má li od života víc, než ostatní… má peníze, to se vždycky hodí, nic proti nim… no a pak je tu ta věc, že Kiyosaki je obdivovatel a snad i přítel Donalda Trumpa…a přes to prostě nejede vlak…. PS: se mi to kecá, když můj táta byl bohatej, že…

81) Komiksová učebnice komiksu – Toy Box

…Toy Box je skvělá. Chcete li vykročit komiksovým směrem, přijde mi tahle kniha jako dost zásadní. U Toy box se mísí vášnivá zaujatost pro práci spolu s pedatskou pečlivostí a je to prostě famozní. Kavky vřele doporučují.

Kniha je graficky moc pěkná a je to opravdu to, co slibuje. Totiž do nejmenších detailů zpracovaný komiks o tom, kterak nakreslit (ale i vydat) komiks.

82) Tiché roky – Alena Mornštajnová

…Mornštajnová je v současnosti jedna z nejprodávanějších (pokud není ouplně na špici) českých autorek (autory nevyjímaje). Četla jsem některé její knihy a …eh… mnu dobře se to čte, ale scénář mi přijde vlastně pokaždé podobný, prostě malé rodinné dějiny na pozadí velkých dějinných zvratů…no ale mám pocit, že to je tak vše. Příjemně strávený čas s knihou, kterou zapomenete. Žádná myšlenka/informace nezůstávají. Tahle kniha je asi nej, co jsem od ní četla… ale stejně si nejsem jistá, že to je něco, co bych doporučovala. Tichá hlavní hrdinka snáší všechna příkoří relativně lehce, ostatní hrdinové jsou pochopitelní, přeci jen absence mateřské či jakékoli lásky je znát, ale to je tak vše. Rozhodně to není nikdo, kdo by vám měl být vzorem. Není to příběh, jehož součástí byste si přáli být.

Ale přivádí mě to celé na myšlenku, že by Mornštajnová měla psát detektivky. Protože tenhle příběh má vlastně tak trochu detektovní zápletku, akorát je vyprávěný odzadu a pointa je známá víceméně od počátku. Ale kdyby se to přeskládalo a s vědomím toho, že autorka píše opravdu čtivě, snadno by z téhle útlé knihy mohla být napínavá detektivka.

PS: není to náhoda, že jsem jí zařadila hned za Toy Box. Nevím, zda jste zaznamenali jejich divokou mediální přestřelku, kdy Toy Box obvinila Alenu Mornštajnovou, že téma pro svou knihu Les v domě ukradla z jejího příběhu, z rohovoru který kdesi kdysi poskytla. Mnu, když vyšla anotace na Les v domě (je to o dívce, žijící na samotě, kterou pravidelně znásilňuje její dědeček) tak jsem si říkala, že přesně tenhle příběh už jsem slyšela (vím kde) …mnu a pak přišla Toy Box s tím nařčením…obávám se, že je to častější scénář, než si myslíme…

83) Továrna na absolutno – Karel Čapek

Tak tohle je fakt pecka. Karel Čapek je nechutně aktuální. Knížku, či spíše soubor esejů a povídek napsal v roce 1922. Tedy před sto lety. Mnu a kdybychom slovo absolutno nahradili souslovím umělá inteligence máme tu to nejlepší varování, jak s ní nakládat, jaké se dosud objevilo. Pokud jste jako já, až dosud nečetli, tak příběh je zhruba o tom, jak geniální vynálzece vymyslí stroj na dokonalé (atomové) spalování hmoty. Stroj je překvapivě výkoný. Násobně vícekrát než běžně používaná zařízení. No a jelikož každá věc má „tělo“ a „duši“, tak když se hmota (tělo) dokonale, 100% spálí tak se do okolí uvolní duše, kterážto je jinak vázaná. A to je cosi jako esence Boha. Lidé přestávají pracovat, vyrábět (všechno zařídí absolutno) a hromadně se obracejí na víru. Povídky jsou nejdřív o technikáliích, pak o všeprostupujícím celospolečenském nadšení, následně o zděšení, válkách a ukrývání se na opuštěných ostrovech kdesi v secverním oceánu, bez civilizace a mimo dosah absolutna. Konec je otevřený. Pokud přemýšlíme jak s AI do budoucna nakládat, tak tohle je skutečně k zamyšlení.

84) Poutník – Mágův deník – Paulo Coelho

…tak trochu váhám, mám li zařadit. Tenhle Coelho se mi líbil snad nejméně. Ale zas je o cestě do Santiaga, kam se teď chodí v houfných zástupech, ale stejně bych se tam ráda jednou vypravila. Prostě občas si říkám, co by se stalo, kdybych všeho nechala, zabalila si batoh, otevřela vrátka…a šla…do Santiaga a dál, až na konec světa, k oceánu. Jako jasně, tahle touha má milon „ale“ leč stejně na to čas od času myslím… A ono se něco změnilo. Dřív chodilo na tuhle poutní cestu pár lidí ročně. Po vydání Coelhovy knihy (80. léta) to byly stovky, ale dneska jsou to tisíce poutníků. Možná že lidé skutečně „něco“ hledají. Většina poutníků nejsou věřící v pravém slova smyslu, spíše nevědomí hledající… lidé přepracovaní, lidé na životní křižovatce…

85) Víno tvé výborné, rozhovory – Sváťa Karásek, Štěpán Hájek, Michal Plzák

Nečekaně humoristická kniha! Sváťa Karásek (s Ježíšem u dveří) mě vyléčili z covidu. Fakt , nekecám. A že byl asi tejden po smrti, teda Karásek, ten druhej má před ním dva tisíce let náskok. Měla jsem covida a byla jsem ouplně hotová. Asi se mi neokysličovalo skoro nic, prostě hlava jela, ale jakákoli činnost (hlazení kočky, zalití čaje…) vedly k naprosté únavě. Jinak mi vcelku nic nebylo, žádné příznaky, ale tělo prostě nějak nefungovalo. Kamarád mi psal, že vystupuje v pořadu o Karáskovi v knihovně Václava Havla. Pustila jsem si to na youtubu a pak jsem si až do večera prozpěvovala, vůbec jsem to nemohla dostat z hlavy.

Ježíš ti stojí u dvěří

kukátem se to ověří

v ruce má tašku, v tý tašce flašku

jde s tebou strávit večeři

Satopluk Karásek

No a druhej den jsem byla zdravá ;-) …ráda čtu rozhovory, připadá mi, že docela dost odkrývají. Knižní rozhovor se Satoplukem Karáskem (pokud tápete, tak to byl evangelický kněz a disident a taky písničkář) je děsně vtipnej. On byl patrně ADHD a ty jeho historky jsou prostě neskutečný. Nebudu moc prozrazovat, vřele doporučuju.

No a kdybyste náhodou nebyli zdrávi, tak nezapomeňte:

.

86) Náčelník – Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým

Pro ty, co kdy chodili po horách a pro milovníky Jizerských hor je Miloslav Nevrlý dosti určující osobností. V předmluvě píše Aleš Palán, jak si dělal na svém osobním facebooku anketu o knihách, které mění život. Odpovědi byly dosti různorodé, každá kniha se objevila jen jednou, výjimečně dvakrát. Jen Bible asi pětkrát nebo šestkrát. No a potom 18x (!) Karpatské hry od M. Nevrlého. To, čím je Foglar pro Skauty, je Nevrlý pro svobodomyslné tuláky. Knižní rozhovor odkrývá ledacos z jeho dlouhého života, většinou jde o skutečnosti nepříliš známé.

87) Prázdniny v Česku – Ladislav Zibura

Tak trochu váhám, jestli mám zařadit. Plusové body dávám za pěknou grafiku a ilustrace, to mě baví. Zibura ze sebe dělá blba a primitiva (teda teď už trochu míň), ale pozor, on je chytrej a vzdělanej. O tom, jak si konečně udělal řidičák a o coividovém létě místo dalekých krajin křižoval naší republiku. O tom, že dobrodružství se dá nalézt i za humny, stačí jen vyjít vstříc nečekaným situacím. Potud dobrý. Ale jaksi mi „náhodou“ vyšel hned za Miroslava Nevrlýho, jehož Nejkrásnější sbírka (kniha o všech československých pohořích) je zase mojí biblí. A z tohoto srovnání jsou všechny body pro Nevrlýho.

88) Oslovit Zachea – Tomáš Halík

Ježíš přišel do Jericha a procházel jím. A hle, byl tam muž jménem Zacheus, hlavní výběrčí daní a veliký boháč. Toužil se podívat, kdo je Ježíš, ale kvůli davu nemohl, neboť byl malé postavy. Běžel tedy napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, až tudy půjde. Když tam Ježíš dorazil, vzhlédl a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů. Dnes musím zůstat u tebe doma.“ Rychle tedy slezl a radostně ho přijal. Všichni, kdo to viděli, si ale stěžovali: „To šel na návštěvu k takovému hříšníkovi?!“ Zacheus potom vstal a řekl Pánu: „Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně.“ „Dnes přišlo do tohoto domu spasení,“ řekl mu na to Ježíš. „I on je přece syn Abrahamův! Syn člověka totiž přišel hledat a zachránit, co bylo ztracené.“

LK 19, 1-10

Halík se výborně poslouchá, ale fakt blbě čte. Jeho texty jsou brilantní, leč obtížně stravitelné a rozhodně nikomu nevnucuje svoji víru či nějaké přesvědčení. Ale má jako svůj životní smysl dialog s hledajícími. Celá kniha se nese ve znamení úryvku výše. Prostě Halík mluví k „Zacheům“ dnešní doby, kteří o Ježíšovi vcelku nic moc nevědí, ale vlastně by se na něj alespoň rádi podívali. Netřeba lézt na fíkovník, stačí si přečíst, co píše Halík.

89) Mirákl – Josef Škvorecký

Dlouho jsem si myslela, že Škvorecký je jeden z těch autorů, kteří jsou věční, jejichž kvalita je neodiskutovatelná, píšou vtipně, čtivě a zároveň je vidět, že mají hluboké znalosti. Po opakovaném přečtení (po téměř 30 letech) této knihy si tím přestávám být jistá. Kniha má několik rovin. Miráklem se vine příběh inspirovaným vyšetřováním čihošťského zázraku, to mi přijde ok. No a pak je tu samořejmě Danny (Škvoreckého alter ego) tentokráte již dospělý a na jeho (vcelku nepřekvapivých) avantýrách je vidět, jak se doba změnila. To, jak pohrdavě mluví o své milé, už dnes nějak vyšlo z módy (tak nějak ve smyslu holka nemůže hrát dobře šachy a když je hezká, musí bejt blbá…). A pak jsou ty polické žvásty 50. a 60. let a to je snad ouplně nejhorší. Vyčítá tam – pravděpodobně Bohumilu Hrabalovi, kterého nazývá nadaným prozaikem – že ve své próze nezmiňuje ducha doby a komunismus, jako by nebyl. A to je právěže možná ten rozdíl, co činí Hrabala nesmrtelného. Uvědomila jsem si, že zápisy ze schůzí a stranické ptydepe fakt číst nechci.