O vášni čtenářské IX

Otevírám další díl oblíbeného kavčího okénka, aneb čtenářské tipy třeba na dlouhé zimní večery. Výběr přečteného, co mě v poslední době velmi zaujalo. Tentokráte jsou to vesměs samé „intelektuální knihy„, ani jsem to tak nezamýšlela, čtu spoutu beletrie a detektivek, ale tohle mě zasáhlo. Možná udělám příští díl nějakej detektivkově odlehčenej. Vesměs půjčeno při bloumání v knihovně, fotku povětšinou nemám, už jsem je vrátila. Není to ani kavčí hitparáda ani čtenářský deníček. Předchozí díl VIII, je tady, tady jsou: díl VII, díl VI, díl V, díl IV, díl III, díl II a tady I.

Fotky tentokráte ke knihám nemám, tak přidávám ke čtení trochu zimních krajin, navštívených během letošních Vánoc.

Konec stárnutí – David A. Sinclair

Půjčila jsem si v Městské knihovně a přistupovala jsem k této knize již předem s drobným (mnu spíše větším) despektem. Ale docela mě to nahlodalo. Hlavní myšlenka knihy je, že stárnutí není nijak „zakódováno“ v buňkách a je to nemoc a lze jí léčit. Mnu prostě nemá cenu řešit jednotlivé nemoci, ale spíše udržení zdraví, ideálně až do konce. S tím nelze, než souhlasit.

Autor je vědec, biolog a je mu něco kolem padesátky. Samozřejmě, kdyby mu bylo o sto víc, mělo by to jiný grády. Nicméně se v rámci svýho (opravdu seriozního) výzkumu zabývá zejména pokusy na myších a kvasinkách, kde se jim snaží různými postupy prodloužit život či výkonost. Některé změny jsou dokonce vratné. Někde tam píše, že kdyby v Americe úplně vymýtili Alzheimera, průměrný život by se zvedl o 19 dní. Protože od určitého věku, i když se vyléčíte z jedné nemoci, přijde stejně ve velmi blízkém čase jiná.

Ono to vypadá jako kontroverzní téma, ale vlastně až tolik není. Střední délku života v posledních stoletích docela dost prodloužila hygiena, lepší výživa, očkování proti dětským nemocem a nebo třeba v poslední době kloubní náhrady.

Navrhuje řešení typu „genové očkování“. Jako že by vám v mladém věku vstříkli injekčně nějakou látku (zatím by to nedělalo vůbec nic). No a když by začlo stárnutí, (nebo klidně i dřív), šli byste na týdení injekční terapii, která by aktivovala tu původní látku, zaply/vyply by se nějaké geny a tradá, děly by se věci. Pak byste si vesele žili dál a za deset let znova. Též zkoumá (na myších i sobě) nějaké perorálně podávané látky. Vlastně to nevypadá až tak špatně. Ale ale ale…

Dech – James Nestor

…tahle kniha je vlastně o tom samém, jako předchozí, ale vypadá to o dost rozumněji. Všichni řešíme pořád zdravou výživu, certifikaci materiálů, kvalitu vody a tréninkové plány. A přitom kolikrát denně jíme? Tak třeba 5x? A cvičíme (odpovězte si sami). Dýcháme pořád a nikdo to neřeší a přitom správný dech má naše zdraví naprosto zázračné účinky a nikdo se tím nezabývá.

Ono je to téma dost okrajové. Věnovali se mu nejrůznější podivíni (autor jim říká pneumonauti) a vesměs byli vysmíváni a zhusta později zapomenuti. Takovým pneumonautem, kterého jistě znáte, byl i Emil Zátopek o kterém se říkalo, že všechno dělá špatně, ale přesto vítězí.

Dalším obecně známým pneumonautem z poslední doby je Wim Hof. Autor osobně vyzkoušel všechny dostupné dechové praktiky a cvičení a ony ve výsledku si jsou docela dost podobné.

Hlavní poselství je: za všech okolností dýchejte nosem.

Tak jako trpí naše civilizace zhusta přejídáním, zrovna tak trpí předýcháváním. Prostě dýcháme moc (moc často, moc rychle, moc zhluboka). Ukazuje se, že pro správné fungování imunitního systému jsou nutné i ty ostatní plyny ze vzduchu (oxidy dusíku a kupodivu i oxid uhličitý). Při mohutném dýchání ústy dochází v krevním řečišti ke 100% saturaci kyslíkem, což je kupodivu špatné pro naše fungování.

Zkuste si změřit kolikrát nadechnete a vydechnete za minutu. Ozdravné je 5,5 x. Bežné je tak 10x (to je ještě dobrý) až 20x (a i mnohem více). Autor vyzkoumal, že ten správný ozdravný dechový vzorec, je často automatizován spustí při odříkávání leckterých tradičních modliteb napříč náboženskou nabídkou. Má tam uvedeno že třeba růženec odříkávaný latinsky je přesně to ono. Btw…vybavuje se mi ta scéna z románu Pálenka od Matěje Hořavy, jak je velmi nemocen. Leží v posteli kdesi na konci světa v rumunském Banátu, osamocen, pod duchnou a modlí se růženec. Na první pohled to vypadá jako blbost, proč by se proboha měla léčit angína klokočím, ale po přečtení této knihy je to jiné.

Další zajímavá část se týká zubů. Není normální, a žádné zvíře to tak nemá, mít křivé zuby. Autor tvrdí, že lidstvo má křivé zuby posledních asi 300 let, kdy je jídlo měkké (převaha bílé mouky, rýže…) a tudíž se zúžila ústní dutina. Když se zúží ústní dutina, krom křivých zubů, které se tam prostě nevejdou, je pak méně místa pro dýchání. Dochází k vyššímu krevnímu tlaku, chrápání, snížení imunity, depresím, špatnému metabolismu, autoimunitním chorobám…. řešení tedy není rovnat zuby (a to ani první rovnátka nedělala) ale roztáhnout čelisti. Kupodivu to jde (krom mechanických aparátů) i vcelku přirozeně a i v dospělém věku. Jmenuje se to žvýkání! Takže žádné rozmixované zelené drinky, ale starej chleba a zdřevnatělá řepa ;-)

Každopádně doporučuji.

Aramejský otčenáš – Neil Douglas-Klotz

Tohle je taky dobrý. Ježíš mluvil Aramejsky, nicméně jeho slova se dochovala v řeckém překladu Nového zákona, kde je taky v Lukášovi a Matoušovi verze otčenáše, jak jí všichni známe. Moderní mystici vychází z toho, že ten překlad vždycky něco ztratí a ukazuje i dost názor překladatele. Podotýkám, že Aramejský text se nedochoval.

Blízkovýchodní jazyky (v Ježíšových dobách a asi i dnes) jsou mnohovrstevnaté. Každé slovo (co slovo, hláska) nese několik významových rovin a záleží i na tónu hlasu, takže psaný text a ještě k tomu v řečtině dost ubírá na významu.

Budu si to muset přečíst ještě jednou, tahle knížka navádí k dalšímu čtení. Nicméně tyhle volné překlady jsou mnohem pochopitelnější a srozumitelnější.

Ty, jenž zrozuješ! Otče – Matko kosmu. Soustřeď v nás své světlo – ať je k užitku. Svou vládu jednoty stvoř teď. Tvá jediná touha pak s naší působí, jak ve všem světle, tak i ve všech formách. Dopřej nám náš denní chléb a vhled – tolik, kolik potřebujeme každý den. Uvolni lana chyb, které nás svazují, jakož i my pouštíme z rukou vlákna, jimiž držíme viny ostatních. Nedej, aby nás oklamal povrch věcí, ale osvoboď nás od toho, co nás zdržuje. Z Tebe se rodí vůle vševládnoucí, život a síla k činu, píseň, která vše odívá do krásy a obnovuje se od věků do věků. V pravdě síla těchto výroků nechť je půdou, ze které vyrůstají všechny mé činy.

Neil Douglaz Klotz – jeden z mnoha možných překladů

Josef Florian a jeho francoužští autoři – Jitka Bednářová

Nejsem si jistá, nakolik je příběh Josefa Floriana obecně znám. Florian byl blouznivec a snílek, podle některých výkladů i sektář a despota, a shromáždil kolem sebe komunitu podobně smýšlejících lidí, vášnivě žijících vírou mimo oficiální struktury a náboženství, v malé moravské vísce s těžko uvěřitelným názvem Stará Říše. Původně byl profesorem přírodopisu na gymnáziu v Náchodě (asi tak kolem roku 1900) a legenda praví, že po přečtení věty v románě francouzského romanopisce Leona Bloye něco jako „“ do ráje se nevstupuje zítra ani včera,  do ráje se vstupuje dnes“ úplně zmenil směr svého života. Tato jedinná věta ho přiměla k tomu opustit místo s definitivou, opustit tradiční školsví i církev a vrátit se na Vysočinu do Staré Říše a založit nakladatelsví Dobré dílo, kde, ač velmi velmi chudý, vydával ty nejluxusnější biblifolské knihy.

Jeho cenová politika, ve světle moderních kurzů o penězích je velmi originální. Něco jako Bůh jsou peníze. Své knihy neprodával, ale dával, velmi dbal o starou tradici darů, jako že když něco daruješ, přijde Ti něco mnohem většího. Tiskl na ty nejluxusnější materiály. Ale zároveň kolem sebe shromažďoval skupinu mecenášů, která mu pravidelně přispívala. Samozřejmě, byla tu dosti velká skupina, která jen odebírala luxusní knihy a nic neplatila, ale měl i různé formy předplatného, v zásadě každý platil tolik, kolik si mohl dovolit.Prostě ve Florianově filozofii darovat peníze znamenalo darovat Krista. Žádná neviditelná ruka trhu. Já ti dám knihu a ty mi daruješ peníze. Každý daruje, kolik může. Není dar vždycky stejný. Mince od žebráka má mnohem větší hodnotu než tisícovka od boháče.

On sám byl velký asketa a žil jenom pro knihy. Na těch nešetřil. Jeho děti samozřejmě brblaly, že maj furt jenom brambory, ale i tak mi to přijde jako fascinující myšlenka. A hlavně se mi na něm líbí ta maximální řemeslná poctivost. Neustoupit ze svých nároků. Žádné kompromisy. Jen to nejlepší. Protože ke svým sukním přistupuji stejně.

Na závěr poznámka pod čarou: na knize je dost zajímavý, jak autorce vadí Martin C. Putna, kterej se Florianem samozřejmě taky zabýval. Mně naopak Putna dost baví, asi se budu muset prokousat jeho výborem české katolické literatury, protože Jitka Bednářová rozhodně podnítila mojí zvědavost.

Deník – Henri David Thoreau

Henri David Thoreau byl svérazný filozof, přírodovědec, zeměměřič a podivín. Takový předchůdce ekologických aktivistů. Jeho jméno jsem vůbec, ale vůbec neznala, knihu jsem si půjčila naprosto náhodně a mám pocit, jako, kdybych otevřela svůj vlastní deník. Jak mohl někdo, kdo žil celý život v americkém státě Massachusetts a byl prakticky naprostým současníkem Boženy Němcové znát moje nejtajnější myšlenky, názory? Velmi mě inspirují různí svérázní filozofové a potulní myslitelé, kteří jsou vesměs velmi vzdělaní a jaksi mají dosti netradiční pohled na svět (namátkou Martin C. Putna, Tomáš Sedláček, Václav Cílek, Jiří Sádlo, Sváťa Karásek, Magor…) ale ke všem, ač se jim v lecčems velmi obdivuji, mám někde zas nějaké bloky a výhrady. Některé jejich názory a postoje či životní styl jsou pro mě za čárou.

Thoreau mě uchvátil naprosto a absolutně. Mám pocit, že čtu svoje vlastní slova. Určitě si od něj chci přečíst i něco dalšího.

3. června 1851 … (…) představte si člověka (..), jenž by se směl pohybovat výhradně ve světě omezeném na silnici a park! Už jen pouhá nervozita při pomyšlení na takovéhle omezení by mi přivodila smrt! (…) Být navěky uvězněn mezi zelenými stěnami polí, kde se usadili majetní muži? Lze o nich vůbec prohlásit, že patří k obyvatelům této planety? Budou takhle polovičatě s uspokojením přebývat i v nebi?

Henri David Thoreau

Tichá srdce – Alena Ježková

…mno tuhle knihu jsem si půjčila víceméně náhodou. Protože fotím sérii, která se jmenuje tichá místa, tak jsem to viděla napsáno i na titulu knihy a říkala jsem si, že to určitě bude kniha pro mě. Mno…eh… ona se vlastně jmenuje tichá srdce, ale i tak je to krásná kniha. Současná kniha se spoustou krásných černobílých fotografií civilním způsobem ukazuje současný svět klášterů. Protože to je svět stále živý a platí, tak jako od věkův, že kláštery stály vždycky mimo aktuální svtěové dění, ale mají k němu stále, co říct. Co nabídnout v dnešním uspěchaném světě. Příběhy míst a lidí. Krásně se to čte.