…občas mám potřebu všechno vyházet, uklidit, udělat věcem místo. Přečetla jsem pář řádků z Marie Kondo a zaujalo mě, že má doma jen devět knih. Nebo to bylo šest? No to je asi jedno, protože jen na nočním stolku (a taky vedle postele a pod postelí se válí asi 35 knih)… a Kindle…

…máme u nás na nádraží krásnou knihobudku. Pořád si říkám, že tam něco odnesu, a pokaždé si zas něco přinesu…

…současná doba je ideální k dohánění čtenářských restů, tak si dovolím i Kavčí čternářské oblíbence. Není to žádný žebříček a jsou to leckdy pokleslé žánry, ale jsou to knížky, které mám ráda a nesou nějaké poselství.  Některé mám v knihovně, ale vlastně jen pár.Některé ve čtečce (ty vám nevytofím), další jsou na půdě ve stále nevybalených bednách, a některé jsme měla půjčené, povětšinou z knihovny. Takže:

1) Zaklínač

…nelze jinak. Knihy Andrzeje Sapkowského miluju. Četla jsem všechny a několikrát a pokaždé tam objevím něco nového. Koneckoců víte, odkud se vzaly Tři kavky? Je to z fantasy šuplíčku a já vlastně tento žánr čtu jen velmi velmi okrajově. Nicméně A. Sapkowski pro mě zůstává spisovatelem No1! Sapkowski není klasický vypravěč, píše spíše v obrazech a asociacích. Jeho knihy jsou vtipné, a přes většinou neurčitě středověké datování, velmi současné. Prolíná do nich genderově-ekologická tématika.

…on se teďka proslavil skrzevá tu počítačovou hru a potažmo seriál… no neznám to, ale trochu se bojím, že se z toho vytratil humor. Mám slabost zejména pro Yarpena Zigrina, upíra Regise a feldmaršálka Dudu.

2) Jan Skácel

…měla jsem období (oooo to už je dávno), kdy jsem četla jen a jen poezii. Z této čtenářské vášně mi zbyl jen Skácel ve kterém se najde myšlenka na každou životní situaci. Vybavují se mi občas útržky jeho veršů jako …a hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru …trávy stranou času…  nebude pokoj, dokud neodletí divoké husy…  do ticha zapozudřený čas …je chvíle, která půlí krajinu  …v sobotu odpoledne oschnou polní cesty… a znova láska,znova odedávnazpovzdálí překáží smrti…

Tady je ke stažení Antologie.

3) Václav Cílek – Krajiny vnitřní a vnější

Touhle knížkou jsem byla kdysi naprosto uchvácena. Není to beletrie, ale soubor esejů. Aktivity Václava Cílka ve veřejném prostoru jsem dlouho bedlivě sledovala. Ale musím říct, že od tý doby, co vydal knihu o trpaslících, už ho příliš nečtu ;-)

4) Fred Vargas – Muž naruby

…detektivky čtu vlastně docela dost. Většinou je to taková vycpávková literatura na příjemné utrácení času, dobře se to čte, a vlastně si z toho člověk ani moc nepamatuje. Fred Vargas je výjimka. Autorem je současná francouzská historička a archeoložka (jméno je pseudonym) a její knihy mají vždy velmi temnou hstorizující zápletku a přesto se odehrávají v Paříži 21. století (jako jednou to vypadá, že vypukl mor, jindy řádí vlkodlak…). Vybrala jsem Muže naruby, asi proto, že jsem ho četla jako prvního, ale skvělé jsou všechny její knihy.

5) Jan Novák – Zatím dobrý

Co si myslíte o Mašínech? Hrdinové nebo vrazi? A měli dostat státní vyznamenání? Vřele doporučuji tuto knihu. Civilně, pravdivě, bez emocí popsán příběh bratrů Mašínů. Přečtěte a v příští hospodské debatě už nikdy nebude stát na straně Majora Zemana.

6) Jiří Šulc – Dva proti říši

Další válečná kniha. Románové zpracování atentátu na Heydricha. Čtivá a velmi silná. Není to krásné čtení na dobrou noc, že…

7) Jan Šmíd – Čisté radosti mého života

…o putování americkým středozápadam s lvicí po boku. O hvězdách nad hlavou a plecháčku v dlaních. Dále je od tohoto autora skělý historický román Ve znamení lva o Janu Lucemburském. Napsáno dávno před Vondruškou a jeho historickými epopejemi jen o několik levlů výše.

8) Zdeněk Šmíd – Cejch

…další, ale úplně jiný Šmíd, že  ;-) …tento proslul vtipnými knihami o vodáctví a horalství (Proč bychop se netopili/nepotili), vtipným zpracováním nejrůznější mytologie a pohádek, ale Cejch je rozhodně autorova nejsilnější kniha. Román o sudetských Němcích v Krušných horách. Smutek a láska ke krajině.

9) Ludvík Vaculík – Hodiny klavíru

Hrajete na piáno? Tahle asi málo známá Vaculíkova próza, autobografická jako všechny ostatní, je o tom, jak se, ve svých asi 75 letech přihlásil do lidové školy umění na piano. Pokud jste nikdy nezkoušeli hrát, asi vás to mine, ale jestli ano, je to dokonalé! Já jsem poprvé usedla ke klimpru ve svých 35 letech, jako naprostý začátečník, a pan učitel, který do té doby učil jen děti, byl ze mě na větvi. Hodiny klavíru se mě velmi osobně dotýkaly, koneckonců chorál, o kolo kterého se všechno točí, jsem se s naprostým vypětím taky naučila… cvičila jsem to asi rok… ale dneska už to nedám. Tady můj chorál s poznámkami, okopírovaný z knížky, zkuste si to:

10) Josef Škvorecký – Velká povídka o Americe

…objev století. Znáte? Škvoreckýho jsem kdysi v pubertálních letech přečetla skoro celýho, nedávno jsem ho četla znovu a velmi mě překvapily rdalší roviny příběhů, co jsem si vůbec nepamatovala. Velká povídka o Americe je z autorovy první návštěvy spojených států v šedesátých letech a jeho postřehy velmi rezonují se současnou situací u nás. Vřele doporučuji!

11) Matěj Hořava – Pálenka

…náhodně zakoupená prvotina mladého českého autora a je to naprosto vynikající. Autobiograficky laděné povídky o životě v Litvínově a rumuském Banátu. „…radši tam, než tady. Radši cokoli tam, než cokoli tady“.

12) Jiří Hájíček – Dešťová hůl

Hájíčka jsem obevila už dávno předtím, než dostal Magnesii Literu a stal se tahounem vánočních nákupů v knihkupectvích. Další poetické vyprávění o krajině, tentokrát jihočeské, současné, žádný folklor. Obrazy, krása, smutek, léto. Četla jsem od něj asi všechno, ale tahle knížka se mi líbila nejvíc.

13) Miloš Urban – Praga Piccola

…podle mě nejlepší Urbanův román! A kupodivu to není krvák. Ale možná jsem zaujatá, protože jsem žila v Libni a přesně vím, kudy chodili hrdinové téhle knížky. On totiž Urban skvěle píše o místech a architektuře. Takový náš Dan Brown. A když ta místa znáte, je to o dost lepší. Z jeho dalších knížek bych doporučila ještě Lord Mord (o asanaci v pražského židovského města) a Sedmikostelí (protože jsem žila i v místě, vymezeném sedmi kostely)  kdyby teda autor škrtnul závěr…

14) Miroslav Nevrlý – Kniha o Jizerských horách

…no tohle je ohmataná srdcovka, která se čte pořád dokola. Jen pro znalé. Tady k nahlédnutí listopadový úvod.

15) Arto Paasilinna – Zajícův rok

Road movie finského autora. Co se stane, když unavený redaktor středního věku srazí autem mladého zajíce, zastaví, vystoupí z auta, vezme do ušáka  a už nikdy se nevrátí do svého života…

16) Michal Vieweg – Báječná léta s Klausem

…mno… mám pocit, že Vieweg už všechno řekl. Ano ano píše brutální střední proud, ale dokáže být vtipný a v Klausovské knize prokázal vskutku obdivuhodnou až obsesivní znalost popisovaného subjektu. Vážně vtipné…a bohužel i pravdivé…

17) Jack Kerouac – Dharmoví tuláci

…mám vždycky období jednoho spisovatele, kdy od ně přečtu prostě všechno, co je k mání. Celýho Kerouaca jsem schropupla tak před 20 (no možná i pětadvaceti) lety…jeho knížky mi nějak splývají do jedné velké masy, ale tuhla tulácká, outdoroová z hor mi utkvěla. Doporučuju!

18) Aghata Christie – Plavý kůň

…mno…od Agaty jsem přečetla snad všechno, některé detektivky jsou skvělé, některé slabé. Většinou se opakuje schéma tři mrtví a dvě svatby. Takové pohádky pro dospělé. Tahle byla nějak jiná, utkvěla mi. O magii a vodoo.

19) Arnaldur Indridason – Chlad

Současný islandský autor. Detektivní serie s policejním komisařem Erlendurem. O životě v současném Rejkjavíku, návratech do dětsví do opuštěného domu ve vchodních fjordech a hledání dávno zmizelého bratra. Severské krimi jsou dost brutální, i když spíše než násilnou smrtí v nich oběti mizí ve vánici…

20) Emily Bronteová – Na větrné hůrce

O temných anglické krajině, osamělých sídlech, osamělých lidech a temných duších. Klasika viktoriánských románů.

21) Karel Čapek – Anglické listy

Tak trochu souvisí s předchozím. Čapek je velmi moderní autor. Když čtete jeho politické fejetony, trochu překvapí, jak je mohl napsat někdo, kdo už jevíc, jak 80 let po smrti. Ale vyprávění o Anglii je nejkrásnější: Zdá se, že v Anglii je mnoho takových prastarých stromů; skoro ve všem, co tu člověk potkává, v klubech, v literatuře, v domácnostech, je nějak cítit dřevo a listí staletých, ctihodných a strašně solidních stromů. Tady vlastně člověk nevidí nic okázale nového; jenom podzemní dráha je nová, a proto asi je tak ošklivá. Ale staré stromy a staré věci mají v sobě skřítky, duchy výstřední a šprýmovné; také Angličané mají v sobě skřítky. Jsou nesmírně vážní, solidní a ctihodní; najednou to v nich nějak zaharaší, řeknou něco pitvorneho, vyletí z nich drobet skřítkového humoru, a už zas vypadají vážně jako stará kožená židle; jsou asi ze starého dřeva. (Anglické listy).

22) John Steinbeck – Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů

Steinbech vycházel z klasického Artušovského díla od Thomase Maloryho z 15. století. Převyprávěl novým jazykem, postupně se více a více vzdaloval od originálu a jeho postavy ožívají. Artuš, Merlin, Guinevra, Lancelot, rytíři kulatého stolu…

23) George Orwell – 1984

…Orwell byl dost možná povinná literatura. Jenže já v gympláckých časech četla jen a jen poezii. Toto mě minulo. Až poměrně nedávno, na chalupě, kde není signál a zapomněla jsem si doma knížku, jsem objevila zmuchlaný výtisk z levných knih s nápisem 1984. Kvůli téhle knížce Orwell umřel – chtěl ji raději dopsat než nastoupit na léčbu tuberkulozy. Psáno v roce 1948. Fascinující. Strašidelné. Jak mohl někdo před tolika lety tak přesně popsat panelový dům z konce normalizace? Rozhodně doporučuji.