O srdci, hlavě, matematice & odcházení

Jsem lesana. Non plus ultra. Umím upéct chleba (z kvásku samozřejmě) a dělám to už roky. Nenosím boty (většinou). Žádný barefoot, prostě žádné boty. Biopotraviny kupuju už od doby, co se objevily na trhu. Brala jsem bedýnky od ouplně první bedýnové firmy v Praze (ale už to dávno zas nedělám). Pěstuju si vlastní zeleninu, zavařuju marmelády. Mám nadstardantní počet dětí, které se samozřejmě nosily a nosily látkové pleny. A chodí do lesní školky. Mám odkojeno (ehm ehm) jedenáct let. Miluju analogová řešení. Žiju v onlajn světě už docela dlouho, převážně jako nemódní návrhářka, fotografka a pisatelka poeticko-chaotických textů.

Ale mám ještě jeden život, který probíhá offline. Naprosto a absolutně. Nikterak o něm nepíšu, leč je stejně opravdový. Jsem geofyzik. A už dvacet let zpracovávám a vyhodnocuji data. Rozumím grafům a mapám. A umím pracovat s čísly. Matematika mi šla. …no i když… třeba takovou statistiku (téměř jistě zkouška za tři) mi přišlo, že tu teda faaaaakt nikdy nebubu potřebovat. Ale stejně mě to ovlivnilo.

No a tady se to kříží. Poslední dobou nějak dezinformace vystrkují růžky. Protože facebook zná jen můj první život. A nabízí mi (a to není žádné tajemství, že to tak dělá) články, které bych ráda četla. Aktuálně se jedná téměř výhradně o covidové téma, ale myslím, že to je jen tím, že to je zrovna aktuální. Vidím, co sdílí moji přátelé a jak se jejich do krve hájený názor, kterému bych strašně ráda věřila, zakládá na totálních nesmyslech a výmyslech. Na překroucených zprávách. Na jednoznačných dezinformacích. Nemůžu si pomoct a vidím to tam. Zejména takové ty zprávy, kde někdo interpretuje nějaká čísla a statistiky. Mrzí mě to o to víc, že to jsou lidé, kterých jsem si vždycky velmi vážila. Jako srdcem bych tomu všemu strašně ráda věřila, jenže to nejde. Hlava ví své. Teďka je módní řídit se srdcem, ale aktuální situace ukazuje, že i hlava má na světě své místo… Nechci nikomu říkat, co si má myslet, ani o covidu ani o ničem jiném. Ale názor by se měl zakládat na nějakých faktech a ne jen prachsprostých emocích typu ale „mohla by to být pravda“. Což je věta, kterou mi odpověděl jeden poměrně známý lékař, když jsem mu napsala, že protestuje proti nečemu, co u nás vůbec není.

Nebo třeba tuhle, vyskočil na mě článek o diskriminaci dětí na střední škole. Spousta nahněvaných stejně laděných komentářů pod ním. Když jsem k tomu napsala, že pokud vím, na střední škole, kam chodí moje dcera se nic takového neděje… můj komentář byl za chvíli smazán.

Konečně jsem se prokousala složitostmi nastavení fb reklamy. Zaplatila jsem si na to kurz. Stala jsem se osobou identifikovanou k DPH, čehož jsem se roky obávala. Že bych jako rozjela tu reklamu. Abych dala o kavčím byznysu vědět světu. Sleduji různé podnikatelské rádce a chápu, že bez reklamy jste neviditelní. Jenže… já nemůžu a nechci podporovat tenhle stav věcí. FB žije z toho, že rozděluje. Že podporuje příspěvky s negativním obsahem. Krom těch nesmyslů, je tu taky dosti násilí. Verbálního, které ale poměrně lehce přeskočí v to skutečné. A v neposledním řadě, ty bláboly mě prostě rozčilují.

…takže…. nechci dávat svoje peníze do tohohle molochu. Zatím asi není moje pozice natolik silná, abych odešla úplně, i když – kdo ví? Zkouším i jiné cesty. I když teda přizávám, že bych moc ráda ten FB opustila úplně, ale nějak nevím, jak jinak dát vědět o své práci.

Vlastně to začalo už v létě, když jsem rozhodla, že omezím své onlinové aktivity a založím pořádný analogový klub. Pro účely setkávání se, vyměňování zkušeností, společného focení a modelkování, domlouvání výstav a čehokoli dalšího vás napadne. Nadchlo vás to? Nás teda jo. Tady se můžete podívat, jak takové setkání probíhá.

A dále, nově mě můžete potkat i na tomhle fotografickém fóru:

Na rozdíl od mých profilů na běžných sociálních sítích (facebook, instagram) obsahuje tento i nějaké zákulisní fotografie. Z běžného kavčího života. A portréty mých kamarádů a spřátelených tvůrců. You pic umožňuje i nějak snadno prodávat fotografie, ale musím říct, že tohle nějak neumím organizačně uchopit… mno možná tam jednou vložím do prodeje nějaká zátiší.

A též jsem oprášila největšího ze všech dinosaurů (nebo ne? možná je teď děsně cool)… totiž pinterest. Mám ho už mnoho a mnoho let, nikdy jsem nepochopila jak to vlastně funguje. Ale po letité pauze se mi nějak podařilo přihlásit, zaktualizovat profil. A vložit pár příspěvků. Pro všechny své dva sledující. No ano, opravdu jsou jen dva. Budu moc ráda, když mě podpoříte.

Jako pinterest mi stále nejní jasný, jak funguje. Ale přepla jsem na byznys účet a zmáčkla tlačítko, něco jako „zajímá mě, jak funguje propagace“. Mluvilo to na mě česky. Za pár minut mi volá paní z Británie (bohužel už česky teda ne), že mi jako domluví zdarma v rámci zákaznického servisu onlajn schůzku s jejich marketérem. Moje angličtina je všechno, jen ne plynulá. Ale zvládla jsem to. Uf uf. Tak to zkusím.

A pak jsem si domluvila promočlánek v časopise, ale to je zatím tajné ;-) Možná byste mohli zkusit uhodnout v jakém. Podařilo se mi dohodnout pro mě přijatelnou cenu. Nakonec přeci jen napsat článek o přesně danném počtu slov, doplněný několika pěknými fotografiemi mi přijde snažší, než zoufale bloudit ve správci facebokových reklam.

Celý život mám pocit, že jdu nějak proti proudu a pak se zničehonic něco stane a najednou jsem in. Nesleduju žádné módní trendy, dělám věci, jak mi přijdou správné. Pořád jsem mimo a najednou, ani nevím jak, jsem trendy. Mám to léto prověřeno na spoustě věcí (namátkou třeba: home office, pečení chleba, biopotraviny, šití, přírodní materiály nebo třeba běžky…). No a nedávno se ke mě dostal článek, že etické firmy facebokový prostor opouštějí (patrně z týž důvodů jako kavky) a oprašují dávno zapomenuté cesty, jako jsou třeba tištěné katalogy. Tak možná, možná, kdyby vám někdy ode mně nějaký ten opravdu katalog přišel, buďte připraveni….