O nocích, které jsou temné

Dneska je Samhain. Jediná noc v roce, kdy je na dosah svět živých a mrtvých. Je zvláštní, nebo možná snad ani ne, jaká je zrovna dnes hustá mlha, přesto že předtím bylo tolik dní v kuse pozdní babí léto s vysokými teplotami. Ráno na mě vykoukl příspěvek, kterak mám odevzdat vše, co nefunguje, než mi bude odebráno…. mno… tento podzim ode mě odchází fakt dost nefunkčních, zejména materiálních, věcí. Transformace jede a noc je opravdu hluboká. Všechny tři moje šicí stroje musely v září do servisu, z čehož jeden potřebuje náhradní díl, který se nedá koupit (protože globalizace stávkuje) a tudíž definitivně nešije. Přesto, že investice do nápravy by nebyla (v porovnání s cenou nového stroje) nijak extra velká.

Mé milované bezzrcadlovce upadla závěrka. Dá se to spravit, ale oprava bude něco stát a taky to chvíli trvá. No jasně já vím, opravu si zaplatím sama, ale velká část fotek byla vycvakaná k užitku někoho dalšího, z čehož já žádný profit nemám. Ale zdarma už nějakou dobu nefotím.

A pak jsou tu lidé, co z mého života zmizeli. Nemyslím ani tak ty, co odešli mna druhý břeh řeky Styx, ti jsou pryč, vím to, ale spíše ti, kteří se z mého života nějak vypařili. Po některých se mi stýská, velmi, ale přesto, že jsou na dosah, nerozumíme si. Připadám si už jiná a nedokážu se vrátit tam, kde jsem byla předtím.

Jo a ztratila jsem minulý týden (asi v Holešovicích) svůj nejmilejší a nejkrásnější šperk. Stříbrný s velkým malachitem. Na tom jsem teda prachsprostě materiálně lpěla a velmi mě to mrzí a žádné ezo řeči o tom, jak staré ustupuje novému, na to nepomáhají. Chybí mi. Třeba udělá radost někomu jinému…

…cestu jsem změnila (nebo spíše ztratila) na začátku tohohle kalendářního roku a stále mi to připadá, že těch překážek přibývá. Pořád mám pocit, že už jen malý krůček… ale pak se ukáže že ještě… a ještě… a ještě…

Jo pak je tu fejsbuk, který já nemám ráda a on to o mě ví (jako ostatně všechno o všech) – zamítl mi z nějakého nevysvětlitelného důvodu můj článek na spolupracujícím webu. Tohle jsem zrovna pouštět nechtěla, že… Nějak mám pocit, že mě letos všechno opouští ať chci nebo nechci…

Ale uvědomila jsem si, že ke kavčímu byznysu patří propletenec různých zdánlivě nesouvisejících činností a jednoduchá cesta kavkám nesvědčí. A taky, že na focení je nedílnou součástí kavčí značky a jsem na něm závislá.

Opravdu mě těší, vydat se kvůli krásné fotce na cestu. Na místa, co mám ráda. A nevadí mi kvůli tomu vstávat brzy ráno a ujít dalekou cestu. A to i když je produkt jen malá drobnost.

Musím říct, že tohle je mé milované místo. Strašně ráda tam fotím a na podzim obzvláště.

Ale v téhle divočině, kam se dá vlastně dojet tramvají, může být vyfocená i portrétní fotka. Takže kdybyste též chtěli mít své portrétovky odtud, uděláte mi velkou radost.

Protože teď je ten nejkrásnější čas. Slunce je nízké a lichotivé a když zrovna není, nevadí, fotky jsou krásně temné. Pokud nevíte, co byste rády (nebo klidně rádi) a k čemu se kavčí fotky hodí a vůbec, jak to celé probíhá, napište mi předem, zavoláme si. Na listopad mám tak jedno volné místo. Na prosinec zrovna tak.

PS: připadá vám to celé nějaké zmatené? Kdo za to asi může? Zajímá vás, kdo všechno stojí za kavčím byznysem?

PPS: a pro ty, co si třeba myslí na kavčí fotky, ale zatím stále váhají, tu mám takový meziprodukt. Kavčí fotografie pro váš web, které můžete libovolně dále využívat. Vždy v sadě po 12ti kusech.

Takhlle je třeba použila Máma v lese pro své nové záhlaví…

To je vše. Dejte mi vědět, jak probíhají vaše transformace. Přiznávám, že ač je nomrálně dušičkový čas můj nejoblíbenější, letos se velmi těším, až se slunce vrátí.