Krajina je stav duše

…je máj, lásky čas a já před časem, kvůli jedné soutěži, přečetla celého Máchu. Asi tak o nejméně o čtvrt století později než by bylo bývalo záhodno, ale i tak se to počítá. Tento článek jest tedy dalším čtenářským okénkém. Pokud byste chtěli nějaké stravitelnější tipy na ukrácení dlouhé chvíle, včele doporučuji kavčí čtenářský výběr díl 1 a díl 2.

Divukrásná a rozeklaná krajina a bezbřehý romantismus je takové věčné kavčí téma. V osobě Karla Hynka Máchy se to slévá do jednoho. Příroda byla dlouho vcelku na okraji lidského zájmu, prostě tu jen tak byla a nebylo třeba se jí nijak zvlášť zaobírat. Až romantici objevují její divokou krásu. Všechna ta hluboce zaříznutá údolí, strmé skály se starými pokroucenými stromy a pusté hrady v dobách před Máchou vzbuzovala spíše strach či odpor. A já věřím, že místa, co máme nejvíc zalezlá pod kůží nás ovlivňují po celý život a formují názor na to, co je krásné. S Máchou kavky hluboce souzní.

….snad každý o něm něco ví, alespoň Byl pozdní večer, první Máj a pak Hynku, Viléme, Jarmilo! Nabízím kavčí pohled na Máchovskou problematiku. Detaily z mistrova života vynecháme, jsou dostupné na wikipedii.

…Mácha byl především malíř. Vášnivý krajinář. Maloval slovem. Uměl i velmi dobře kreslit, ale jeho literární tvorba jsou především obrazy. Dramatické líčení krajiny a jejích barev. Luna v úplňku. Motýl zmítaný divokou vichřicí. Mlha tak hustá, že král nemůže nalézti hrad, klouzající a tlející listí, prchavé otisky světla, vůně… Pokud si přečtete náhodnou větu z jeho díla a nejste zrovna znalci, zpravidla nepoznáte, že to není úryvek z Máje. Děj v jeho textech ustupuje do pozadí. Jsou to především obrazy, které musíte nechat rozvinout ve své vlastní hlavě. A on je vaším průvodcem.

…miloval vše krásné a temné. Zaobíral se smrtí. Fascinovala ho. V Křivokladu leží Milada v bílých šatech v rakvi. Na hlavě má již opadávající věnec z bílých růží. V noci na Bezdězu přichází bílé oděná žena pohřbít své nemluvně – celé počínání samozřejmě sleduje bledá luna v úplňku. Růže vykvétající z čerstvého hrobu. Když se narodil jeho syn Ludvík a nebylo ještě jasné, jak na tom novorozeně je, neptal se Mácha „zda je živ“, ale „jestli již zemřel“. Protože kdyby ano, bylo by potřeba mu zakoupit tu nejkrásnější hrobku na Olšanech.

…kdy naposledy jste četli Máj? Já samozřejmě ve škole (to už je let) a umím odrecitovat (jako ostatně každý) poměrně dlouhý kus zpaměti. Dlouho jsem žila v domnění, že to je báseň o lásce. Ale ouha. Pravda, jsou tam ty hrdličky a kvetoucí strom lká lásky žel. V mém vydání je celá báseň na 30 stranách, přičemž na páté straně textu Jarmila skáče do jezera a více (krom závěrečného výkřiku) v básni již nevystupuje. Inspirací mu byla dost možná skutečná událost. Vilém, loupežník, strašlivý lesů pán a otcovrah sedí ve vězení (bílá věž na břehu jezera), poslední večer před popravou (lámání v kole) a rozjímá. Báseň je o té poslední noci v životě. Vilém myslí na smrt a na Jarmilu ani nevzdechne. A okolní krajina s duchy a zvěří se těší, jak pojme odsouzencovo tělo do sebe (tak třeba krtek: „já zatím hrob mu vyryji“). Zde alespoň malá, typická ukázka:

tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden.

Vlastně mě napadá, že hrdlička je takový univerzální pták. Symbol věrné lásky, ale i vhodná hřbitovní dekorace (to se mi jako dítěti vždycky dost líbilo ty mramorové hrdličky na hrobech, obzvláště ty s hlavou zalomenou dolů…). Tak tedy …hrdličky zval ku lásce hlas….

Sice se Karlu Hynkovi přisuzuje „otcovství romantické lásky“ ale nevím, nevím. Ke své Lori se choval spíše tyransko/žárlivě/majetnicky, než s láskou. V dopisech jí dává pouze příkazy, zákazy. Jeho skutečná láska byla možná tak tajná, že ji nesvěřil ani svým šifrovaným deníkům. Koneckonců, v jeho době to bylo trestné.

Byl vystudovaný právník a byl schopen i čistě pragmatického jednání. Máj třeba prosadil do tisku (přes cenzora) drobnou, leč účelnou, manipulací. Jinak by mu to v té době nikdo nevydal.

Chodil všude pěšky. Byl schopen ujít alespoň 60 km za den. Normálně se šel z Litoměřic podívat na syna a druhý den zas nazpět.

Velmi výstředně se oblékal. Nechal si ušít dlouhý plášť podšitý červenou látkou. Na cestu do Benátek si pořídil vysokou červenou čapku se zlatě vyšívaným českým lvem. Nosil černou vestu s řadou drobných černých knoflíků. A plnovous, což v té době nebylo běžné. Dochovala se jen jedna Máchova podobizna, namalovaná posmrtně. Nicméně, když to pak ukazovali Máchově Lori, říkala, že takto tedy nevypadal. Možná byl Máchovým předobrazem třeba kat v Křivokladu nebo poutník procházející jeho dílem, prostě vysoký, dobře rostlý, tmavých vlasů, černě oděný, jasného oka a s orlím nosem. Typický fanda gothic stylu.

Dnes jsou poměrně v módě poutě a dálkové pochody. O cestě do Santiaga (došla jsem až na Staré město pražské ehm ehm) už jsem psala. A kdysi, někdy na střední škole, jsem taky chtěla jít pěšky v jeho stopách do Benátek, což jsem nikdy neudělala a možná je to ještě něco, co mám neyvyhnutelně před sebou.

…no prostě, kavky tohle dost bere. To dramatické líčení krajiny. A celý ten smutno-krásný Máchovský region na pomezí Kokořínska a Českého středohoří.

Mějte se májově moji milí. A dívejte se kolem sebe.