Rozhovor, který nevyšel

…tak jsem se na FB sezámila se Zdeňkou Bílkovou alias Mámou v lese která šije skvělé věci pro miminka a malé děti a proběhla mezi námi nějaká spolupráce a domluvily jsme spolu rozhovor pro její skupinu Máma v lese… Jenže… FB ví, že ho nemám ráda (však on o nás ví ouplně všechno) a tak ten rozhovor zakázal, že se jedná o klamavou reklamu… no co s tím… uveřejním ho alespoň zde…

Co je pro Tebe tím největším hnacím motorem k tvorbě?

…moje práce je mou vášní. Spíš je to naopak, že je spousta věcí, kteréžto mě brzdí. Typicky všechny ty dopisy ze školy (váš syn opět nepřinesl… vyplňte… zařiďte…doneste…), ale pak i ty běžné provozní věci jako třeba normální každodenní provoz, jídlo, spánek a tak vůbec…

Co bylo dříve? Vejce nebo slepice? Tedy, respektive šití nebo focení?

To, že umím šít a třeba bych se tím mohla i živit, mě napadlo, když mi bylo 33 a padla na mě počínající krize středního věku…jakože „a to už je všechno?“ Dvě děti, muž, práce, byt…a není to málo? Že bych si jako střihla ještě jednu střední školu nebo učňák, nějaké umělecké řemeslo… a když jsem přemýšlela, jak to všechno skloubit, tak mě napadlo, že vlastně umím šít…no a před rokem, a to už mi bylo 43, jsem došla k tomu, že už dávno jsem profesionálním portrétním a produktovým fotografem. Fotím už asi 30 let, ale od letoška dokonce i za peníze.

Při tvorbě šitých kousků vytváříš především originální kusy stojící na hranici užitého designu a uměleckého díla. Zajímá mě, jestli používáš převážně recyklované (upcyklované) materiály nebo nové a případně, odkud oděvy, které upcykluješ, získáváš?

Moje značka Tři kavky by možná byla výstižnější pod jménem Tři straky. Kavky milují vše krásné, luxusní a blejskavé. Zároveň ale velmi dbám na ekologickou stopu celého svého konání, tož materiál nejvíce naplňující kavčí světonázor je jednoznačně hedvábí. Ideálně to divoké. Šetrně získané. Často se najde třeba na vnitřní spodní vrstvě sukně, co sice není vidět, ale dotýká se kůže. Bytostně potřebuju, aby byly moje modely krásné i zevnitř. Ale šiju i ze lnu, ramie, vlny, biobavlny, Snažím se, co to jde využívat látky z evropského regionu. Jasně, z bavlny šiji též, preferuji vždy tu co nejkvalitnější. Sem tam použiju viskozový úplet, ale tam už se to trochu tluče –  jasně viskóza je sice rádoby přírodní materiál – ale vyrábí se dost nepřírodně v chemičce. No a co se týče upcyklingu. Někdy upcykluji sama sebe (přešívám některé své starší kousky), někdy třeba doplním výšivkou některé zachovalé části oblečení po mých dětech nebo kousky, co mi někdo daroval. V sekáčích nenakupuji. Jasně, něco se využije znovu, to je skvělé, ale ta negativní energie v podobě mizerných materiálů a dětské práce už v tom je prostě zašitá.

V čem spatřuješ největší přínos slow přístupu k životu?

Šiju pomalu, to jo… ale myslím, mluvím a konám velmi rychle. Jsem vůbec slow? Slow je dneska moderní slovo. Já bych spíš použila zodpovědnost. K prostředí, ovzduší, dalším lidem … A zejména k těm, co tu budou po nás. A pak taky pokora, ta nám chybí. …ale to moje portrétní focení je taky dost slow. Je to vždycky spojeno s pořádně dlouhou procházkou. Není mi zatěžko jet kvůli fotce přes půl světa nebo vstávat brzo po ránu.

Jak moc je pro Tebe těžké vybalancovat péči o děti a podnikání? Ve skupince je hodně maminek, které podnikají při mateřské/rodičovské. Měla by si pro ně nějaký tip, jak to lépe zvládat?

Cha! Tak na to mám vynikající radu! Čím víc dětí, tím víc volnýho času ;-) Já znám dost zejména handmade podnikatelek, které mají nadstandartní počet dětí. Ono je to tedy samozřejmě dáno i tím, že se smečkou za zády se špatně tráví předepsaný čas v práci mimo domov. A pak taky si člověk vcelku snadno uvědomí, že i kdyby chtěl, všechno, co se po něm požaduje, prostě splnit nelze. Děti toho zvládnou mnohem víc, než si myslíme. Stačí jim dát důvěru. Spokojenost je pak na obou stranách. Ono je to těžké. Jasně vidím, že kdybych měla děti jen dvě, držela bych je víc zkrátka. A pak taky, je velice důležité si najít chvíli na práci a v tu chvíli opravdu pracovat, nepoflakovat se na sítích, netelefonovat, nečíst mejly, nevařit kafe…stačí jen krátká chvíle intenzivní práce a uvidíte, co se toho zvládne. A taky, být k sobě laskavá! Nemít nesmyslné nároky, jejichž nesplnění nás dále stresuje.

V současné době probíhá silná mediální masáž, kterou vnímám, i když všemu snažím co nejvíce vyhýbat. Úplně mi to nejde, aby na mě nedoléhalo to, co se děje. Máš nějakou radu, jak tomu nepodléhat? Jak si udržet zdravou mysl a pozitivní přístup? Co bys poradila jako maminka mamince a co bys poradila jako tvůrkyně handmade podnikatelce?

Jednoznačně doporučuji omezit sledování negativních zpráv a facebooku zvláště. Ono je v současné strašně těžké dělat byznys bez sítí a to ještě ten malý, s dětmi za zády. Ale nelze si nevšimnout, kolik svérázných názorů a radikálních skupin sociální sítě plodí. Protože dnes není obtížné najít sympatizující skupinu i pokud věříte, že Země je placka, což mi dávno před covidem říkal můj učitel na piano, že na to narazil…. Je to většinou otázka měřítka, co neumíme posoudit. Takže moje rada je žít co nejvíce offline, sítě používat tak akorát právě na své profesní zviditelnění, ale ne na diskutování a trávení volného času. A taky využívat moci, kterou peníze mají. Jako těžko můžu vyřešit ruskou invazi, ale můžu poslat peníze někomu, kdo aspoň maliličký kousek udělá za mě. A může to být třeba charitativní organizace, lidskoprávní organizace, nezávislá média. No a nebo pomoc konkrétním, válkou zasaženým, lidem, ať už penězi nebo jen svou přítomností. I stovka měsíčně se počítá.

A k tomu zdražování. Jsme bohatí. Opravdu, my všichni. Moje kamarádka říká, že největší umění není vydělávat hodně, ale potřebovat málo. Já myslím, že my všechny, co jsme tady ve skupině, chápem, že udržitelný styl života, je ten dobrovolně skromný. Ty nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Ale nic proti penězům. Dávejme si jen pozor, co a kde kupujeme. Peníze jsou energie, nechme jí proudit.

PS: Zdenčina skupina používá jako záhlaví fotku z kavčí dílny… tož třeba k tomu je to dobré…