Libeň Hrabalovská

…letos je rok velkých výročí libeňské bohémy. Vladimír Boudník (to je ten něžný barbar v hrabalovském vyprávění) slaví stovku a Bohumil Hrabal stodesáté narozeniny. Oba jsou nerozlučně spjati se starou židovskou Libní, legendární kovářská dílna Na hrázi věčnosti 24 stávala přesně tam, co je dnes parkoviště na autobusovém nádraží Palmovka.

Ten svět je k zešílení krásnej. Teda ne že by byl, ale já ho tak vidím.

Vita Nuova

A jak se tak zabývám Palmovkou a přilehlým okolím, najednou si čím dál tím víc uvědomuju, že ten Hrabal mi do toho nějak proniká. Já vím, že je letos Hrabala všude plno, ale upřímně, kdo ho čte? Filmy jsou známé, aspoň v mojí generaci, ale kdo čte ty knihy? On ten jazyk nejní úplně stravitelnej na první dobrou pro současného čtenáře. Kavky čtou a čím víc na něj myslím, tím víc mě to celé baví. Hrabal nepíše příliš příběhy, spíše ze sebe chrlí jako sopka zlomky historek, be zladu a skladu, při prvním pohledu to vypadá jako nesouvislá hromada, která se čas od času duplikuje, pozmněňuje a cyklí, ale čím víc do toho pronikáte, tím víc začnete vidět pod povrchem zdánlivě banálních historek hluboké životní pravdy. Koneckonců, víte jaké je staticky nejčastěji užívané jméno v hrabalovských prózách? Ježíš Kristus. To by jeden nečekal, že….

Vladimír miloval periferii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrická vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád.

(Něžný barbar)

Bohumil Hrabal pocházel z vcelku utěšených maloměstských poměrů (to je ten známý pivovar z Postřižin), vystudoval práva, ale nějak vnitřně věděl, že chce li psát, musí mít o čem. Musí mít něco odžito. Zřekl se luxusu a pohodlí, odstřihl se od pivovaru a začal pracovat v nejrůznějších dělnických profesích, žil chvili na Kladně a po různých podnájmech až zakotvil ve staré kovárně v Libni.

Naslouchal, povětšinou po hospodách, obyčejným všednodenním příběhům, které pak vplétal do svého psaní. Dlouho se nic nedělo, ale jak mu začaly vycházet knihy (a že už mu bylo skoro padesát), najednou začal být i finančně úspěšný a nosil několika tisícové honoráře vyplácené v zelených stokorunách v síťovce, kterou si pověsil v hospodě na věšáku. Je mnoho cest, jak dosáhnout úspěchu.

Přináším tedy další foto medailonek, totiž polozapomenutá libeňská místa, kde vnímám, že Hrabalovský duch ještě žije. Snažím se ukazovat poetiku mizejících časů, spíše genius loci, než historicky a místopisně věrné hrabalovské stopy. Začalo to na Palmovce u metra, region se postupně rozšiřuje, prostě kam se dojde pěšky od tramvajové křižovatky za nějakou rozumnou dobu. Libeň se od konce druhé světové války velmi proměnila a jednou z ní bude moderní hipsterská čtvrť. Dříve, než se tak stane, přijměte pozvání.

A doktor tam pod starými topoly nasbíral dříví a zase si dělal ten svůj malý ohýnek, zase se trvale a užasle díval do praskajícího ohně, a zase se koupal v té hnusné vodě, do které jsem vlezla někdy i já, tady v té vodě plavaly zbytky z jatek a odpadky, někdy tady plavaly i prezervativy, dokonce jednou doktor vylezl z vody a prezervativ se mu pověsil na ucho, odhodil ten hnusný
předmět, ne s odporem, ale jen tak, jako by to byla větvička olivy, tady na břehu rostly olivy, které když kvetly, tak si je doktor trhával, a dával je do svého prádla, do postele, říkal mi, že příští rok, až pokvetou olivy, že si je natrháme a dáme si je mezi naše prádlo, do prádelníku. A tak doktor se ke mně choval, jako bychom už dávno byli svoji, jako bychom měli už kolik let po svatbě, prosíval mi, abych na něj nemluvila, když se dívá do ohně, prosil, abych nic neříkala, když se mu najednou zachce ve městě, kde vidí vodotrysk a nebo kašničku, že si musí omýt tvář…

Svatby v domě

Sluncem zalitý výčep, to jsou nebesa v Libni

Vita Nuova

Za noci, když jsem byla v práci a můj muž lajdal po hospodách, čekával nás Etan za komínem hlavního domu tam Na hrázi v čísle dvacet čtyři, za tím komínem měl svou pozorovatelnu, odtud bylo vidět do zatáčky ulice, odkud jsem za noci na světla plynových luceren vyšla já nebo můj klenot, nebo jsme přicházeli oba dva, když mi můj muž chodil naproti k tramvaji. A kocour seděl u komína na střeše, a kdykoliv šel někdo tam do té zatáčky ulice, tak vysunul hlavičku, zaostřil oči, aby líp viděl, a když jsem kráčela sama, někdy i s mým klenotem, tak i já jsem se v té zatáčce dívala tam na ten náš komín matně ozářený světlem pouličních plynových luceren, a jak já, tak můj muž, když jsme tam zahlídli tu drahocennou hlavičku kocourka, který když zjistil, že konečně jdou domů ti, na které tam na střeše tak dlouho čeká, viděli jsme, že zmizel, ale když jsme z ulice otevírali dům, tak už z druhé strany na nás mňoukal, a když jsme otevřeli dveře, tak vycházel vždycky stejným způsobem, otřel se nám o nohy a pak na chodníku natáhl jednu zadní nohu a jednu přední, pak to přehodil a protáhl se, a můj muž nebo já jsme poklekli, podřepli, kocourek zavřel oči a zvedl se, chviličku tak stál na zadních, protože věděl, že jeden z nás ho něžně vezme v podpaždí, zvedne a v náručí si ho přitiskneme na obličej, a tu kocourek, jako by mu vypadly pojistky, jako by omdlel, strnul v té pozici, přitiskl se, a to byla ta chvíle, na kterou jsme čekali vždycky se stejným dojetím.

Proluky

Libeňský soubor začal vlastně náhodou. Jako domácí úkol do fotografické školy. Ale čím dál víc mám tohle místo pod kůží. A čím víc si čtu v Hrabalovi, tím víc mu rozumím a cítím spřízněnost s jeho pohledem na svět a hlavně stylem práce. Hrabalovské texty jsou spíš obrazy, než vyprávění. Maličké zastavení v čase. Drobná mozaika. Příběh je vidět jen z většího odstupu a ještě ne každému. Poezie a pravda.

A perlička na závěr. Požádala jsem umělou inteligenci o pomoc hrabalovským tématem a tohle mi vypadlo:

Tak jsme odevzdali klíče paní domácí, naposledy jsme stáli na dvorku, v slzách jsme se rozhlíželi a za tu půlhodinku jsem proběhla celý svůj život tady na té Hrázi věčnosti, všechny ty svatby v domě, všechny ty pijatiky, zjevili se mi všichni ti, kteří k nám chodili, o čem na sebe křičívali, viděla jsem sebe samu, jak padá sníh a já jdu přes dvoreček na záchod v bílé košili, viděla jsem svého muže, jak píše na střeše, kde všude můj muž opilý ležel, když nemohl vstát, otevřela jsem prádelnu, pořád tady byla ta pračka ze Švédska, ve které jsem jednou procvakala všechno svoje ložní prádlo, viděla jsem, jak jsme s mužem putovali na židlích po dvorku za sluncem, a když se slunce přehouplo, tak jsem i já lezla na střechu, abych se na nakloněné térové střeše opalovala, viděla jsem tu chodbu pořád ještě plnou
opadající mokré malty a vápenných nátěrů, úzkou chodbu z ulice, chodbu, o kterou si můj muž pokaždé, když se vracel z hospody, jak tam vrávoral, umazal oba rukávy… viděla jsem ale i toho našeho kocoura Etana, jak na nás čekal, jak zamřížovaným úzkým okénkem vskakoval k nám, jak nás miloval tolik, jako my jsme milovali tu jeho velkou kočičí duši, viděla jsem to divoké psí víno, které se pořád táhlo a vinulo tak, jak je můj muž upnul po stěnách, viděla jsem i tu posmrtnou masku, kterou můj muž nechal dál viset v těch úponcích psího vína, posmrtnou masku, kterou mému muži udělal pan Boudník… stála jsem a byla jsem oslněna všemi těmi obrazy,o kterých jsem myslela, že už se zasunuly, že zahynuly tím, jak mne minuly, ale já jsem teď stála na dvorečku a nemrkajícíma očima jsem mohla znovu ten svůj život převyprávět, od té chvíle, kdy jsem sem poprvně vešla a oknem jsem ve večeru uviděla člověka, který myl podlahu a který se pak stal mým mužem, viděla jsem samu sebe, jako tu, která tam na začátku chtěla spáchat sebevraždu, a tím svým mužem pak na ni neměla čas ani pomyslet, protože ten můj muž mne za ta léta tak zaměstnal, tak jsem se s ním nazlobila a navztekala, že jsem zapomenula mít nějaké dítě, protože můj muž, to nebylo jedno dítě, on sám mi dával zabrat jako několik pomatených dětí z pomocné školy… Pokrčila jsem rameny, co se dá dělat? V slzách jsem seběhla po schodech, ještě naposledy jsem si umazala rukávy od loupajících se stěn…

Proluky