…ehm ehm… krásné místo, což? K tomuhle tématu mně nasměrovalo studium na Liberecké škole foto-grafické a množství, zejména subjektivních, domácích úkolů. Ale už jsem tomu propadla. Původně jsem chtěla vyprávět o krajinách krásných, které mám pod hluboko kůží jenže to narazilo na problém dopravní a časové dostupnosti. A pak taky přiznávám, že mě velmi oslovily fotky Eleny Černyšové z jednoho z nejznečištěnějších měst na zemi, totiž soubor Norilsk. Jako jak může něco tak jednoznačně děsivého působit překvapivě krásně. Žensky. Barevně.
Takže… při probírání se domácími úkoly a bádáním nad tím, co by tak mohl být subjektivní dokument, subjektivní krajina či subjektivní architektura jsem objevila Libeňského mourka (znalcům místního národopisu vřele doporučuju, dost jsem se nasmála) a pochopila jsem, kde je moje téma. Na Palmovce (ona je to vlastně spíš Libeň, ale tomu okolí metra se prostě říká Palmovka) jsem dva roky žila (v ulici U Libeňského pivovaru, který tam tedy už řadu let nestojí a zbyl z něj jen komín) a asi deset let chodila do práce (v ulici Novákových, pojmenované podle sokolské rodiny Novákových jež proslavila nejvíce čtrnáctiletá Jindřiška, kterážto vzala po atentátu od Kubiše to zakrvácené kolo a spolu s celou rodinou prolétla komínem koncentračního tábora). Kavčí intenzivní působení na lokalitě je ohraničeno velkou vodou v roce 2002 a menší pražskou povodní z roku 2013, kdy se Rokytka tak tak udržela v březích. Tenkrát mě nenapadlo fotit zdejší bizárek, ale stejně ho mám pod kůží. Mluvící papoušek i ten kovboj, co uklízel psí exkrementy jsou dávno pryč, spousta starých domů padla nové výstavbě, ale i tak má tohle místo své nepopiratelné kouzlo.
Jsou místa krásná tak, že se tají dech. A jsou i místa, kam se slušná holka neodváží sama a přitom uprostřed města, které opakovaně vyhrává v celosvětových soutěžích krásy. Periferie uvnitř stověžaté Prahy. Daleko od Hradu, blízko do fabriky. Palmovka. Libeň. Hlavní tramvajová a drogová křižovatka ve městě.
Odjakživa tu tekla řeka, která se čas od času rozlila ze břehů (naposledy v roce 2013) a tak tohle místo nikdy nepatřilo honoraci. Dole u Rokytky bývalo druhé největší židovské ghetto ve městě. To slavnější Josefovské spláchla asanace na konci 19. století, Libeňské vydrželo asi o 100 let déle, až do budování autobusového nádraží a metra. Ale některé zbytky přežívají dodnes.
Vždycky to tu bylo na okraji. A i dnes, kdy hipsteři objevují zapomenutou krásu opuštěných industriálních míst, sem přicházejí jen pozvolnu. Duch Bohumila Hrabala, nejznámnější to libeňské figurky, hlídá ostražitě svůj rajon.
Bohumil Hrabal byl nejznámnější postavou libeňské Bohémy a je to taková místní „Eifelovka“ či Karlův most. No prostě hlavní turistická atrakce. V 50. letech obýval spolu s Vladimírem Boudníkem starou kovárnu Na Hrázi věčnosti. Se všemi aktéry to nedopadlo moc dobře. Boudník se oběsil na klice, kovárna padla za oběť autobusovému nádraži přiléhajícímu k metru, nicméně přímo místo Hrabalova domku zůstalo ušetřeno a dnes je ta takový vyvýšený trávníček za betonovou zdí, snad aby ho nemohli využívat místní psové. No a Hrabal, ten skončil svůj život taky v Libni. Až v devadesátých letech. Po zbourání svého domku žil nahoře v paneláku v Kobylisích a pak, když už ho život nebavil a předstíraje nemohoucnost strávil strávil svou poslední zimu v nemocnici na Bulovce, kde spřádal hovory s přednostou ortopedické kliniky a koukal z okna na holuby a jezdil na kolečkovém křesle. No a pak, ten nechodící a nemohoucí starý pán vylezl na stůl a „vypadl“ z okna v 5. patře poté, co tvrdil, že na něj ráno mával kamarád ze hřbitova, na který měl výhled. Je to takové krásně poetické, že… smutné a vlastně docela vtipné, jako všechno, co kdy dělal.
„Ta Paříž, ta musí být tak krásná, skoro jako Libeň, nebo aspoň jako Vysočany.”
(Vladimír Boudník ústy Bohumila Hrabala).
Vladimír miloval periferii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony,všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrická vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen
Bohumil Hrabal – Nežný barbar
tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád. Používám jeho metody při psaní vzpomínek na něj, taky nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo na rychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu… Dichtung und Wahrheit.
…no ono se to vlastně kryje s tou Hrabalovskou Libní. Bývalo zde druhé největší pražské židovské ghetto. To známnější josefovské padlo téměř komplet za oběť pražské asanaci na konci 19. století, tohle vydrželo v docela dobré kondici až do stavby metra v 70. letech. No a dost s ním taky zamávala povodeň, to se developerům hodí, podivné existence vystěhovat, pochybné domy zbourat. Ale stejně tu těch původních domů ještě pár zbylo. Pěkně s pavlačemi. Jo, jo, plány na přeměnu autobusového nádraží a přilehlých chátrajícíh domů by byly, ale Libeňský duch se drží. Mělo to být hotové před dvaceti lety, ale nějak se nic moc neděje.
Aneb plynojem. Takový šperk či socha nad městem. Nepřehlédnutelná dominanta. Jeden čas prý bývala dokonce červená (achich och ach) a za války jí Němci prostřelili, tak má slušivou záplatu.
No co bych k tomu… bizár …toho je tu dosti, že…
Tohle mě moc baví. A vlastně jsem si tak představovala původně celý sobor. Jen drobné zachycení mizející chvíle.
Jak se vám to celé líbí? Mně to vlastně moc baví a spousta míst na svoji fotku ve správnou dobu teprve čeká. Budu v tom pokračovat dál. Není to uzavřené… Strašně moc jsem vám toho tady neukázala (třeba ty nouzové kolonie, které jsem jen nakousla a v Libni jsou hned tři, nebo třeba řeku – je tady Rokytka a vlastně Vltava a Rohanský ostrov – a taky místní hospody… a tramvaje… a všechny ty lidi, co tady potkávám) …a vlastně se mi celý projekt rozlezl na další periferie, kterými procházím…
Tož se mějte krásně a sledujte, co zasejc kavky vymyslí
Chátrají tu domy z první republiky,
Vysočany, Libeň, žádná pěší zóna (Jiří Dědeček)
daleko vod Hradu, blízko do fabriky,
lidi, co tu bydlej‘, mají těžkou chůzi,
zaprášený voči, zamazaný blůzy.
Chcete si vyfoti sami svoje krásné fotky?
Bude mi ctí a potěšením. Zkuste to! Není to tak složité, jak to vypadá.
Přejete si oedebírat kavčí novinky?
Je to snadné, registrujte se, ať vám napříště nic neunikne