Otevírám další díl oblíbeného kavčího okénka, aneb čtenářské tipy třeba k létu u vody. Výběr přečteného, co mě v poslední době velmi zaujalo. Některé tituly jsou nové, některé nikoli. Není to ani kavčí hitparáda ani čtenářský deníček. Předchozí díl V je tady, díl IV je tady, zde díl III, tady díl II a tady I.

68) Zahrada – Petra Dvořáková

Ale tohle je dobré. Takové dost intimní, i když dosti neočekávaným způsobem. O tom, když se váš život nevejde do škatulek a co pak s tím. O těžkostech a samotě kněžství. A co teprv, když se vzdáte své rozjeté církevní kariéry, to je teprv něco. A taky o tom, že jsou místa se kterými jsme spjatí, o domově… no a taky o tý zahradě, to je jasný.,

69) Můj báječný život – Meda Mládková

Jooo tak Meda je hustáááá! Celej život šla dopředu. A její život byl fakt zábavnej. Věděli jste třeba, že po válce se živila ve Švýcarsku jako tanečnice? Že se účelově vdala za belgického šlechtice, aby mohla studovat a zůstat na západě? Že to byla ona, kdo objevil pro svět Kupku se asi ví. Ale možná už míň se ví, že když rozjižděla Kupkovo muzeum v Sovových mlýnech v Praze bylo jí už 84. Jasně, vdala se pak za Mládka, což byl bankéř a měl peníze. Ale zas tolik, aby mohl financovat Medin elán jich teda neměl. Tak ona skupovala v Americe domy, ty rekonstruovala a zařizovala podle svýho vkusu a pak s velkým ziskem prodávala. Za stržené peníze podporovala československé umělce za železnou oponou. Zemřela teprve v roce 2022 a bylo jí 102 let.

70) Skoro Modlitby – Martin C. Putna

Čtete současnou českou prózu? Tak si zkuste pro srovnání otevřít nějakýho Čapka (zas taková vykopávka to není a asi všechno jeho texty jsou volně dostupné třeba na stránkách pražské městké knihovny) a najednou uvidíte, jak je ostatní literatura (alespoň většina) prostě plytká, jazyk jednoduchý, řeší se jen nějaké povrchové vztahové problémy, ale z toho Čapka prostě všesměrně tryskají jeho znalosti a hluboké pochopení nejrůznějších oblastí. Tahle útlá knížka je výbor Čapkových střípků o Bohu a víře (ke které se nehlásil) sebraných a vtipně glosovaných Martinem C. Putnou.

To je božskej bagr, to je železnej kostel, a my jsme tu jen jako kněži. Když se dřív Pánbůh projevil ve studánce nebo jako u starejch Řeků v dubech a někdy i v ženskejch, pročpak by se neprojevil v bagru? Pročpak by se štítil stroje? Stroj je někdy čistší než jeptiška, a tuhle Brych má všecko vyleštěno jako v kredenci. To jen tak vedle. A abyste věděli, Bůh není tak nekonečnej, jak říkají katolíci; má v průměru asi šest set metrů a na kraji je už slabej. Nejsilnější je tady na bagru. Tady dělá zázraky, ale na břehu už dělá jen vnuknutí a obrácení na víru, a ve Štěchovicích, když je dobrej vítr, je cejtit jen jako taková svatá vůně.

Karel Čapek – Továrna na absolutno

71) Vzplanutí – Jiří Březina

Původní česká detektivka. A dobrá. Napínavé od začátlu do konce. Může člověk jen tak samovolně vzplanout a shořet aniž by shořelo okolí? Detektiv Tomáš Volf pátrá tak trochu na vlastní pěst a odkrývá starý, nevyřešený případ.

72) Biblické Bizáry – Pastrolal Brothers

Dvojice enagelických farářů, Jakub Müller a Karel Helebrant, vystupující pod názvem Pastoral Brothers přetavili svá vtipná videa do formy knihy. Jako doporučuji. Jestli se vám to nechce číst, koukněte aspoň na videa. Zajímavý mi na tom přijde, že když otevřete Bibli na příslušným příběhu, jsou tam asi tak dva až tři řádky vždycky. Je potřeba toho hodně vědět, abyste pochopili smysl celého příběhu.

Ale jsou to fakt divnosti, o kterých se zas až tolik nepřemýšlí. Třeba jak se Noe opil nebo o znásilnění anděllů.

73) Opráski v kostce

Je to fakt vtipné a je vidět, že autor, který vystupuje pouze pod přezdívkou Jaz a na vařejnosti vystupuje s nasazenou Zmikundí hlavou, jest opravdu dějepravcem a není mu zatěžko věřit, že opravdu pracuje na nějakém tom „ůstafu“. Na ty texty si musíte zvyknout, ale dá se to. Druhý díl sebraných „spisů“ z historie naší i světové. Chcete-li autora nějak více podpořit a sledovat, tak třeba tady na pickey.

Něco je na hraně, něco možná i lehce za hranou, ale vlastně jen pro znalé. Je potřeba něco vědět o naší i světové historii, abyste pochopili ten vtip. Jinak jsou to jen prostě komiksové obrázky s příšernou gramatikou. No prostě čuz Huz!

74) Něžný Barbar – Bohumil Hrabal

„Ta Paříž, ta musí být krásná! Skoro jako Libeň, nebo aspoň jako Vysočany“ pravil Vladimír Boudník v Hrabalově libeňské próze. O beatnicích z Libně a divokých letech Na hrázi věčnosti a rozevláté duši umělcově. A taky o tom, že lze milovat periferii a ČKD.

Vladimír miloval periferii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony,všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrická vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen
tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád. Používám jeho metody při psaní vzpomínek na něj, taky nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo na rychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu… Dichtung und Wahrheit.

Bohumil Hrabal

75) Noví lidé – Knud Rasmusen

Knud Rasmussen byl takový dánský Eskymo Welz. Vlastně se jeho cesta na daleký sever (sever Grónska) odehrává v podobné době jako Welzlovy expedice, tedy začátek 20 století. Mnu možná trošku dřív, ale stejně se mohli na severní točně potkat. Autor tak trochu vypráví o své průzkumné cestě za poznáním obyvatel nejsevernějších krajin a tak nějak to bvolně mísí s eskymáckými bajkami a vyprávěnkami. Je to drsné, jako všechno na severu, syrové… a krásné.

Slyšíš, tvoji psi vyjí… Nečekej nikdy na úsvit, když se tě zmocní touha!

Eskymácké přísloví

76) U řeky Piedra jsem usedla a plakala – Paulo Coehlo

…mám sem tam období, kdy sjíždím (na kavky vcelku systematicky) jednoho autora. No a tím je teď Coehlo. Dlouho jsem se mu vyhýbala, přišel mi jako nějakej divnej střední proud, ale jak on sám vtipně glosuje v jedné knize, od té doby má takovýto postoj k němu většina kritiků, které spojuje jedna věc, totiž, že nikdy jeho knihy nečtou. Ale musím říct, že Coehlo mě dost bere.

Tahle kniha je jeho čtenáři často zatracovaná, bo je docela dost katolická. O mariánském kultu a hledání ženské tváři Boha. Prostě to schytává ze všech stran. Od bezvěrců, že si jejich milovaný autor klidně píše vcelku náboženský text a od věřících, že si dělá srandu ze svatých věcí. Kdo to kdy viděl, aby bůh měl nějakou ženskou tvář. Bůh je prostě patriarcha a basta fidli… a nebo… … …co když ne?… Mnu a pak je to taky o lásce a jako vždycky o smyslu života. Jo a pak tu má skvělý termín „protekční banka“ což je instituce, do které je třeba investovat, když to chcete v životě někam dotáhnout ;-)

77) Divocí sekáči – Martin Sichinger

Aaaa dlaší šumavská detektivka a navíc vydaná v 65. poli, což je sázka na jistotu. Krom výběru autorů mají knihy z tohoto nakladatelství i skvělé grafické zpracování.

Tahle kniha je těsně poodsunová, z roku 1947, kdy bylo potřeba do uprázdněného Vimperku (který se německy řekne Winterberg, což je vlastně Zimohrad) přisunout nějaké obyvatelstvo. A taky o tom, jak přicházejí komunisté, zatím vcelku zvolna. Byla to dost divoká doba, ke které se nějak nehlásíme a taktně o ní mlčíme. Jako schválně se koukněte do wikipedie na historii Vimperku. Co se tam píše? Kolik bylo obyvatelstva v roce 1900 a kolik z toho bylo němců (mnu naprostá většina). A pak jen že ve 20. století se město rozrostlo severovýchodním směrem.

Jako je to težké téma a složitá doba, ale napsáno je to s lehkostí a humorem. Kavky doporučují.

78) Norský dřevo – Haruki Murakami

Klasika které jsem se dlouho vyhýbala. O lásce a težkostech počátku dospělosti a nevyléčitelném smutku, který často končí dobrovolným odchodem ze života. Těch sebevražd je v románu hned několik, ale možná že v Japonsku je to skutečně tak bežné, jak se povídá. Různé milostné trojice se neustále přeskupují, na pozadí japonské krajiny, o které jsem doposud nikdy nepřemýšlela, že může být krásná. Ale asi jo.

79) Ostrov šedých mnichů – Michaela Klevisová

Další Klevisovka, dobře se to čte. Současná česká detektivkářka, držitelka i nějakých profesních ocenění. Její příběhy, když jich přečtete víc, se možná v základu leckdy podobají, ale text plyne velmi svižně, je to napínavé od zčátku do konce a hlavně, ona vlastně úíše docela dost o krajině. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale je to tak. Každý příběh je zasazen do nějakého geograficky zajímavého místa, o kterém autorka docela dost ví a je vidět, že je s ním nějak spojená. Téměř vždycky v Čechách, ale tenhle díl se odehrává na malém ostrově přiléhajícím k Holandsku, prostě na ploché hromadě písku s výhledem na šedé moře a ropné plošiny. V krajině, která je možná jednotvárná, ale na ten druhý hluboce meditativní. V krajině, která je domovem fríských koní. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem o těchto krajích nepřemýšlela, ale teďka se tam toužím podívat. Jinak zápletka je klasicky detektivkářská, protagonisté jsou samozřejmě místní holanďané, z nich jeden má za ženu českou překladatelku. A když se stane vražda, a že se to dá v detektivce čekat, překladatelka si vzpomene na svého dávného kamaráda a ctitele kriminalistu Josefa Bergmana.