O vášni čtenářské XI

…tentokráte o knihách, které si zaslouží číst opakovaně. Některé knihy nejsou určeny ke čtení zleva doprava. Jen někdy ucítíte potřebu do nich nahlédnout. A to opakovaně. Napadá mě namátkou Bible, Zákoník práce a Přehled užité matematiky. A asi do této katagorie patří i veškerá poezie. Prostě mají své místo na slunci, občas je otevíráme, náhodně kdekoli otevřeme a čteme, ale tak nějak nesystematicky, jsou dlouhé mezichvíle, kdy se na ně práší.

Pro mě je to určitě Kniha o Jizerských Horách a Nejkrásnější sbírka od Miroslava Nevrlého a Antologie básní Jana Skácela. A taky deník H. D. Thoreaua. To jsou moje zásadní knihy, které čas od času namátkou otvírám a listuji jimi.

A pak jsou tu příběhové knihy, které nestačí přečíst jen jednou, v průběhu života máme stále potřebu se k nim vracet a pokaždé nalézáme něco nového. Vydejte se se mnou na cestu.

Poslední dobou čtu znovu školní klasiky (Čapek, Škvorecký, Vaculík, Němcová, Mácha, ale i Komenský nebo Boccaccio…). Knihy, které jsem kdysi buďto vůbec nečetla, nebo četla a dvakrát jim nerozumněla. Ale vlastně ani o nich nechci psát. Tyhle školní věci musí přijít v pravý čas, kdy už máte něco načteno a zažito, abyste jim porozumněli.

Předchozí díl X čtenářského blogu najdete tady, předpředpředchozí díl IX, díl VIII, díl VII, díl VI, díl V, díl IV, díl III, díl II a tady I. Ilustruji krajinami navštívenými v poslední době. Protože, jsou jako ty knihy. Místa, kam se znovu a znovu vracím, abych v nich našla něco nečekaně nového. Jizerské Hory. Železné hory. Džbánsko. Návraty.

Dnešní díl je o srdcovkách, ke kterým se vracím. Opakovaně. Protože jsou i knihy, které mě velmi zasáhly, ale jaksi už nešly číst znovu, protože kouzlo by vyprchalo.

Cirkus Humberto – Eduard Bass

Tohle byla zásadní kniha mého dětství a dospívání a čas jí nic neubral.Baví mě pořád stejně. Spolu s Humbertem to byl ještě Vinetou (toho už jsem nikdy znovu nedala) a Tři mušketýři. Velmi jsem je milovala (Athose nejvíce) a četla znovu a znovu. Nedávno jsem je někde našla a moc jsem se na ně těšila, ale už to nejde.

Na počet přečtení, Cirkus Humberto s ilustracemi Františka Tichého vítězí na plné čáře. A stejně mě pořád baví. Poslední dobou se na ní trochu práší, ale stejně… Už jsem o ní určitě psala, je v tom romantika, tuláctví, ale i tvrdá práce a cikánské kostýmy.

Krajiny vnitřní a vnější – Václav Cílek

A pak ještě taky Makom – kniha míst. Čas od času čtu, a mám pocit, že jsem je nikdy nečetla a dává mi to obrovský smysl. Baví mě velmi cílkovská poetika a znalost historie míst, která jsou většinovým návštěvníkům skrytá, nebo jim připadají nezajímavá. Pokaždé v Cílkovi objevím zas něco nového. Napsal pak i spousty dalších knih, ale žádná už není tak intenzivní.

Zaklínač – Andrzej Sapkowski

…vlastně je to několik mnoho knih, celkem snad 9 asi? Začalo to povídkami a pak přišla sága. Z celého tohoto souboru vlastním jen předposlední (Bouřkovou sezonu) která mi přišla nejslabší a pak ještě Rozcestí krkavců, které vyšlo letos a mch,… ten starý Geralt, ač je na rozcestí vlastně velmi mladý, tam probleskuje jen občas. A možná mám někde v krabici na půdě nějaké brožované vydaní povídek. Zaklínačovské knihy mám jen ve čtečce, měla jsem ty knihy i půjčené z knihovny, možná, až někdy vyjde nějaké výpravné vydání, tak bych si je mohla koupit. Snažím se knih spíše zbavovat, protože jinak by mě naprosto zavalily, ale tyhle bych chtěla mít. Asi nebudu psát, o čem to je, koneckonců Zaklínač se stal později známý díký počítačové hře a Netflixovému seriálu. Baví mě velmi styl Sapkowského psaní, jen takové střípky nesouvisejících obrazů, alegorií, které se zvolna splétají ve velký příběh. A hlavně, je to vtipný, ekologický a feministický. Četla jsem celou ságu několikrát a myslím, že čas na další kolo se zas blíží.

Pán prstenů – J. R. R. Tolkien

…poprvé jsem ho četla až docela pozdě (na tyo, jak byl tenkrát populární), až asi v 17, a ještě jsem začala druhým dílem, který jsem prokládala Silmarilionem. Přišlo mi to zmatené a nepochopitelné. Ale od té doby, tak jednou za 10 let, přečtu celé znovu a pokaždé mě to více zasáhne. Naposledy loni, po návštěvě Wallesu, kdy jsem pochopila, že to je to místo, kde se celý pán prstenů odehrává. Je to stejné jako všechny ostatní knihy zde zmiňované, při každém dalším čtení, objevím novpu vrtsvu textu.

…s těmi krajinami je to vlastně stejné. Aby vás nějaké místo přijalo, je potřeba ho navštěvovat opakovaně. V různých denních a ročních dobách. V různém počasí a osobním rozpoložení. Někdy se nic nestane. Je potřeba přijít znovu. A pak ještě jednou. Přijít pomalu a pěšky, a pak se najednou stane ta chvíle a pochopíme, že jsme přesně tam, kde máme být.

Jaké jsou ty vaše? Knihy a místa? Napište mi ♥