Libeň Hrabalovská
O poetice místa, které na první, ale ani na druhý pohled příliš poeticky nevypadá.
O poetice místa, které na první, ale ani na druhý pohled příliš poeticky nevypadá.
Jsou místa krásná tak, že se tají dech. A jsou i místa, kam se slušná holka neodváží sama a přitom uprostřed města, které opakovaně vyhrává v celosvětových soutěžích krásy. Periferie uvnitř stověžaté Prahy. Daleko od Hradu, blízko do fabriky. Palmovka. Libeň. Hlavní tramvajová a drogová křižovatka ve městě.
Miluju listopad. Jako fakt. Jsou chvíle, kdy i lehkovážné kavky mluví vážně. Baví mě brzké stmívání a sychravé počasí. Do vánoc daleko a povinností pomálu. Nikam se nejezdí, besídky ještě nejsou, listí nehrabu – však ono do jara zmizí. Teda předloni přišla vichřice a všechno naše listí nametla k sousedovi, kterýžto jest pěstilem golfového trávníku a lístečky zaváté z dáli ručně sbírá… Mám ráda...