…

Někdy se mi zdává o staré, dřevěné chalupě. Sejdu dolů z náměstí v malém městě, nad řekou zabočím doprava a jdu suchou, loňskou travou kolem božích muk a kravských ohrad nahoru do kopců k červeně natřené, červotočem prožrané chalupě. Téměř jistě mluvím německy. Všechno je důvěrně známé, až na to, že nevím, kde to místo je.

Procházím různé krajiny a někde cítím, že jsem blízko. Vždycky, když se v Lázních Jeseník zatočí nahoru kolem hospody, co jsme byli kdysi s tátou na obědě, když byl se mnou v Jesu pro postel z ořechu z Nových Losin a pak se vyjede na kopec k betonárce, co zdálky vypadá jako katedrála, mám pocit, že jsem doma. Táta už dávno není, postel zůstává.

Jsem hraničářka. Procházím místy a časy. Dívám se a vidím.  Všechno jsou to tak trochu polozapomenutá místa na rozhraní dvou světů, kde je krása skrytá pod nánosem zapomnění.