Když mám volnou chvilku, šiju. Nejsem švadlena, jen horečnatě realizuji vize, které přicházejí, řečeno s Jiřím Žáčkem, v mezerách mezi vteřinami. Inspirují mě barevné proměny ročních dob, zázraky všedních dnů, folklorní motivy a neodolatelně krásné látky.

Když jsem byla malá chtěla jsem být cikánka, co hádá z ruky, ale když se nás (asi to bylo povinné) vyptávala ve škole soudružka učitelka, čím chceme být, neměla jsem odvahu to říct, a tak jsem plácla první, co mi přišlo na jazyk - tedy švadlena. Splnilo se mi oboje...

Nikdy jsem neměla ambice se vrhnout na umělecko-řemeslnou kariéru. Všemi školami jsem bez potíží a bez snažení proplula až do státnic. Až na ulovenou trojku z kreslení a tělocviku a slíbenou (leč nesplněnou) čtyřku z pěstitelských prací vcelku pohoda. Matematika mi šla. Vystudovala jsem užitou geofyziku - to jest proutkaření a věštění z křišťálové koule povýšené na profesionální úroveň a vybrala jsem si dobře.

Téměř před třiceti lety jsem v letní škole přírodovědeckého kroužku objevila... fotografování! Od té doby se dívám a svět hledáčkem objektivu.

Pocházím z generace, kdy šití bylo naprosto běžná dovednost. Na gymnáziu jsem si zkoušela něco spíchnout k obrazu svému, ale zas jsem to opustila. Bylo to spíše z přání, nosit, co by se mi líbilo. Kdyby se to dalo koupit, rozhodně šít nebudu! Můj první model byla zavinovací patchworková sukně (bez střihu) a baťůžek (taky bez střihu).

Nastupující krize středního věku, zahlcení technickou prací a přibývající počet členů naší domácnosti, ve mě probudilo touhu něco ještě vystudovat. Jako zcela vážně jsem si říkala, že bych se ráda vyučila nějakému řemeslu. Ale jak to jako celé skloubit? Mě vlastně vždycky děsně lákaly knížky, tam jsem odjakživa viděla svojí parketu. Grafika, ilustrace, typografie, sazba... tolik věcí! I knižní čajovna by mě bavila. Šla jsem aspoň na kurz ruční knižní vazby a tam jsem uviděla... první látky z Ameriky! Láska na první pohled, svázala jsem jen ty dvě knížky na kurzu a od té doby šiju a šiju...

… nyní již o sobě nepochybuji. Když šiju, čas stojí. A tak, v ukradeném čase, mezi péčí o čtyři děti, prací a domácností, horečnatě realizuji svoje vize. Nepoužívám střihy ani nákresy. Necítím se být švadlenou, jen realizátorkou svých snových vizí. Mám nevyléčitelnou slabost pro ty nejkrásnější materiály. Nejradši ze všeho dělám sukně a jiné oblečení na malé holčičky, tak ve školkovém věku. Zpravidla mají naprosto jasno, co se jim líbí, jaké barvy jim sluší. Mají odvahu vzít si na sebe co chtějí a nejsou zatížené předsudky a módními trendy. Ale umím šít i na velký holky, ale jen na takové, jejichž srdce je dosud svobodné.

aneb chvilka poezie nikoho nezabije.... podobnost čistě náhodná ...nebo ....náhody neexistují?

Mé malé já

přálo si být

cikánkou, co věští z ruky

jenž naslouchává tichu

nevnímá zvuky

Však na místo dlaně

a jsoucna esoteriky

mým denním chlebem

jsou kouzla geofyziky

Na místo ohně

kočovného spřeží …

mám děti v domě

a manžel vedle mne leží

Tak ve chvílích volných

kdy nehraji si s čísly

svobodu své mysli

halím svépomocí

do batik a tkanin

mou drogou je tanin

když usedám

za svůj stroj šicí (Myrkri)