„Ta Paříž, ta musí být krásná, skoro jako Libeň, nebo aspoň jako Vysočany.“ Vladimír Boudník

Na Palmovku mě přinesla velká voda v roce 2002. Za vrcholící, o trochu menší pražské povodně v roce 2014, jsem se stěhovala dál. Dlouho jsem v Libni chodila do práce (a hospod) a nějakou dobu tam i žila, ale nikdy mě nenapadlo, ta obyčejná místa fotografovat.

Mluvící papoušek v hospodě u zdi, koupající se cikánské děti v Rokytce, bistro u špinavých loktů, mlčící číšník v Merkuru, zaplněné koryto rozbouřené řeky, kovboj, co sbíral psí hovínka, ledňáček u nejstaršího betonového mostku v Praze, únorové noci u vlakové trati i Jožin, co tak strašně nadával, když jsme na něj otevřeným deklem kanálu před květinářstvím házeli shora ořechy, zůstávají jen jako obrazy v mojí paměti.

Posledních několik let se tam vracím. Obcházím stále znova a znova tatáž místa, kudy jsem dřív chodila, a hledám nové a nové pohledy na banální skutečnosti. Palmovka je hlavní tramvajová a drogová křižovatka v Praze. Procházím čtvrtí, kde žila libeňská bohéma, ráda se dívám dolů z místa, kde stávala kovárna na Hrázi věčnosti 24, totiž na obratišti autobusů, čtu si v Hrabalovi a snažím se to nějak uchopit a pochopit.